Blog Šárky Sudové: Co mě dělá šťastnou

Ahoj, jsem Šárka Sudová a chci se s vámi na blogu NN podělit o svou radost ze života. V minulosti jsem reprezentovala Českou republiku v jízdě v boulích a zúčastnila se olympiád v Turíně 2006 a Vancouveru 2010. Od té doby jsem vystřídala mnoho rolí. Je mi 31 let a nyní jsem především máma ročního synka.

Štěstí. Každý to slovo chápe jinak. Jeden ho nikdy nepotkal, druhý se v něm přehrabuje vidlemi a přitom jsou na tom oba stejně. A já? Vidím ho všude. Dokonce i tam, kde je to na první pohled spíš k pláči.

Loudám se po městě a usmívám se, jako bych zrovna našla v kapse zapomenutou tisícovku. Z nebe se sypou vločky velké jako pivní tácky a střídavě mi zavírají pravé a levé oko. Někdy obě naráz, a to je vůbec nejlepší. Cením zuby, aby mi každé z těch uměleckých děl zase o trochu víc vybělilo a povytáhlo úsměv. Zastavuji se a nechávám vločky sedat na rukáv. Pořád se honíme za krásou a bohatstvím, a přitom nám ty diamanty padají na hlavu.

Lidi, naštvaní proto, že „zase kydá“, do mě vrážejí a tváří se všelijak. Je fakt, že taková holka překážející uprostřed pulzující ulice, která se navíc vyšinutě usmívá a má radost i z vlastní rozmazané řasenky, by mohla být klidně mimozemšťan – a na ty pozor! A to ještě nevědí, že až budu cestou domů hledat aspoň částečně odházený chodník, polezu na něj po čtyřech přes manťák s dětsky zvonivým smíchem a s dychtivou touhou popadnout konečně doma lopatu a jít odházet parkování celému baráku.

Říkají mi Sněžné prase. To, co mě v zimních měsících dokáže potěšit suverénně nejvíc, je vyhlášení kalamitního stavu. To mě dělá šťastnou. Když sleduji, jak příroda potichu a vytrvale hladí okolní svět a něžně zakrývá všechnu špínu. Když zdobí okapy průzračnými rampouchy a obléká stromy do třpytivé námrazy. Když nám pod oknem vřískají sáňkující děti.

Zkrátka, když je všechno, jak má být. Když se ráno vzbudím a všechno mě bolí. Když v noci donekonečna vstávám k malému, protože potřebuje mámu. Když počítám, jestli máme na dovolenou. Když se doma hádáme a zjišťujeme, že se vlastně vůbec neznáme. Když visím na horolezecké stěně a vím, že jestli se pustím, možná se zabiju. A spousta dalších obyčejností, protože právě ty mi dennodenně připomínají, že žiju.

A ještě uherák. :-)