Člověk, který hodně cestuje, pozná hlavně sám sebe

Pražský fyzik v důchodu Zdeněk Chvoj si ke svým sedmdesátinám pořídil cestu na severní pól. Rok se na ni připravoval, tahal po zahradě naložené sáně, zhubl dvanáct kilo a pak už na nic nečekal a jel.

Fakt, že jeho vrstevníci dělají obvykle úplně jiné věci, neřeší. Tvrdí, že pozitivní povahu i pevné zdraví zdědil po rodičích, protože nemocný byl naposledy v roce 1977.  

Co vás to napadlo s tím severním pólem?

Vždycky jsem hodně cestoval. S manželkou, s kamarády nebo i služebně, a tak jsem si řekl, že když je mi těch sedmdesát, tak by to mělo být něco speciálního. Nějaká tečka, něco, na co nezapomenu. A tak jsem si vymyslel severní pól.

A vy máte rád mráz a nepohodlí a tak?

Jo. Zimu já mám rád. Samozřejmě jsem si nedovedl představit, jak to tam bude vypadat. V Arktidě jsou jiné mrazy, než známe z Evropy. My jezdíme lyžovat i do Finska za polární kruh, kde je mínus dvacet obvyklé, ale tady bylo ze začátku mínus 38.

Brrrr. A jak si takovouhle věc vůbec způsobíte? To si jde koupit v cestovce, nebo jak?

To jde taky. Ale já jsem spíš přemýšlel, jak se tam dostat. Můžete letět vrtulníkem nebo v létě se tam jezdí ledoborcem nebo na jaře se psím spřežením, na lyžích. Jenže letět tam a pak zas sednout do letadla a letět zpátky by mi přišlo nedůstojné. Tak jsem se rozhodl pro lyžování. Jet na severní pól na lyžích mi dávalo smysl.

A jak jste to tedy nakonec udělal?

Našel jsem si na internetu americkou expediční společnost, která se mi líbila, a tak jsem se přihlásil. Stejně jako další členové z celého světa. A pak jsem se skoro rok připravoval. Jednak vybavení, třeba boty, které oni používají, se do Evropy nedováží, tak jsme řešili, co s tím. Až jsem našel norskou firmu, která vyrábí obdobné expediční boty. Něco mi půjčili, něco jsem koupil tady, postupně jsem to vybavení dával dohromady.

Co ostatní členové expedice? S kým jste na tu točnu vlastně dorazil?

Byli jsme skupina šesti lidí, pět nás bylo turistů a jeden profesionální polárník z americké společnosti. Další Američan, ten byl dobrý a moc jsem si ho vážil, byl bývalý kapitán mariňáků a pak byl s námi Brit, který zdolal například Denali, teda dříve Mount McKinley, takže zkušený horolezec. Pak tam byli dva Arabové. Jeden ze Saúdské Arábie, který měl být prvním Saúdem na pólu, tomu bylo třicet. Druhému bylo dokonce jen 22, ten byl z Emirátů. No a pak já.

Odkud jste vyráželi?

Sraz jsme měli na Špicberkách, kde jsme absolvovali ještě třídenní kurz, abychom uměli ovládat všechno vybavení tak, aby v tom mrazu pak nenastaly žádné komplikace. Po kurzu jsme odletěli na ruskou stanici Barneo, která se v Arktidě staví zhruba na měsíc. Na začátku dubna tam shodí parašutisty a nějakou techniku jako traktory. Výsadek připraví přistávací dráhu, aby mohla přistávat letadla, a vybuduje se stanice, která slouží vědeckým pracovníkům i jako základna pro expedice. Začátkem května už se otepluje, už se musí zase vše evakuovat. Duben je takové jediné okno, kdy se na severní pól dá jít. Předtím je tma a zima a potom už je to vzhledem k tání ledu nebezpečné. Nejen pro expedice, ale i pro stanici samotnou.

A pak už lyže a sáně?

Ještě jsme popolítli vrtulníkem, protože kry driftují, a to poměrně rychle, třeba i čtyři kilometry za den. Abychom využili driftu směrem k pólu, tak jsme letěli hodně na východ. Jinak bychom se každý den vrátili čtyři kilometry zpátky. No a pak už se šlo. Sedm dní, zhruba 150 kilometrů. V té délce ani tak problém není.

Ale?

Problém je, když přijdete k volnému moři, kde jsou kry rozlámané a musíte to obcházet. Sáně mají skoro čtyřicet kilo a nejnáročnější je přenášet je přes ledové „kopce“ na druhou stranu. Jet po rovince, to nic není. No a pak taky ten mráz.

–38 stupňů si nedokážu představit.

Na chůzi nemůžete mít úplně moc teplé oblečení, protože se potíte a tím ztrácíte teplo. Takže když se zastaví, obléct péřovku a pořádný rukavice, a stejně je vám zima. Jenže když potřebujete něco udělat, třeba postavit stan, musíte si ty rukavice sundat. A to bolí. Všechno okamžitě mrzne, jídlo musíte nosit na těle, jinak z něj máte kus ledu…

A jaký je to pocit být na pólu?

Dobrý, samozřejmě. Sice tam není nic a navíc za chvilku jste z pólu pryč kvůli tomu, jak kra driftuje. Ale za pár vteřin máte oběhnutou zeměkouli a všude se jde na jih, jak je to v Cimrmanovi… Já jsem v mládí hodně čítával o výpravách na jižní i severní pól, tak teď jsem poznal, s čím se ti první polárníci potýkali. No a Abdul se opravdu stal prvním Saúdem, který tam kdy došel. Byl strašně šťastnej. Vůbec jsme byli bezvadná parta a pořád jsme v kontaktu.

Dal byste to znovu?

To už ne, teď pojedu do Švýcarska do Alp, pak se ženou transsibiřskou magistrálou. On totiž její dědeček byl v Rusku za první světové války jako legionář a teď to bude sto let, co magistrálou projížděl do Vladivostoku. Pak letíme ještě na deset dní na Kamčatku.

Na jakém nejzajímavějším místě jste byl?

Zajímavá byla Antarktida, kde provozuje polárník Pavlíček skromnou stanici. Provoz je zcela ekologický, on tam nedovolí ani pastu na zuby, ani mýdlo a podobně, aby tam po lidech opravdu vůbec nic nezůstávalo. A tam jsme byli měsíc. Nejdřív jsme si říkali, co tady budeme ten měsíc dělat, ale nakonec se nám ani nechtělo domů. To jsou nádherná místa, kde opravdu dlouho nikdo nebyl. Maximálně nějací velrybáři. Chodili se na nás dívat tučňáci a my jsme lovili ryby, kterými jsme se živili. Neměli jsme žádné spojení se světem.

Co třeba představa čtrnáctidenní dovolené v resortu třeba v Egyptě?

Ale jo, to taky jezdíme. Zrekreovat se.

Co je na cestování nejlepší?

Tak člověk pozná hlavně sám sebe, svoje možnosti, na co má, a pak samozřejmě ta místa. Nejen přírodu, ale i kulturu. Za komunistů, když jsme seděli doma a četli si o cestování knížky, jsem si říkal, kdybych tak někdy byl třeba v Římě nebo ve Florencii… Pak se to poštěstilo a teď to doháníme.