Hoďte schízu za hlavu

Schizofrenie neexistuje. Aspoň to tvrdí článek holandských vědců.

Než se ale začnete radovat, tak pozor: ona se vyskytuje hlavně v psychiatrických manuálech, ale ne ve skutečnosti – a proto bychom ji měli odstranit i z těch manuálů, vysvětlují autoři.

Skutečnost je totiž daleko složitější než psychiatrická literatura. Po světě samozřejmě chodí lidé, kteří trpí problémy, jež klasická psychiatrie označuje jako schizofrenii. Poslední desítky let výzkumu ale docela přesvědčivě ukazují, že schizofrenní příznaky netvoří žádnou ucelenou kategorii, kterou můžeme shrnout do jednoho slova.

Kamarád, co ho vidím jenom já

Pod slovem „schizofrenie“ si většina lidí představí různé hlasy, vidiny a pochybná přesvědčení, že člověka ovládají mimozemšťani, zednáři nebo že je mesiášem. Vnímání něčeho, co reálně není, říkáme halucinace – které ale nemívají jenom nemocní lidé. Typické příklady halucinací u zdravých lidí najdeme u dětí, jež často mají své imaginární kamarády nebo občas prožijí něco, co se prostě nestalo – a taky u ovdovělých seniorů, kteří ještě měsíce nebo roky po pohřbu celoživotního partnera občas ucítí jeho pohlazení nebo zaslechnou jeho hlas, jakkoli ví, že se jim to jenom zdá.

Ani jedním se není třeba znepokojovat: náš mozek není jednoduchým zařízením na dokonalé vnímání světa okolo, ale složitým systémem vybaveným nespočetnými funkcemi potřebnými pro přežití. A že se složitost systému neobejde bez občasné chyby, by potvrdil jakýkoli vývojář Windows. U dospělých se projevuje třeba právě verbálními halucinacemi: nějaké hlasy někdy zaslechne téměř každý desátý člověk – a jen čtvrtinu z těch, kdo je uslyší, psychiatrie označuje za duševně nemocné.

Krev, nebo kečup?

Podobně pro nemocné lidi nejsou specifické ani bludy, ona podivná přesvědčení, která docela zjevně neodpovídají realitě. Opět ze stejného důvodu: mozek interpretuje to, co vnímáme, aby to dávalo smysl v kontextu toho, co víme. Pokud zahlédneme rudou skvrnu na podlaze, mozek podle kontextu automaticky vyhodnotí, jestli se jedná o kečup, krev, nebo barvu. Protože ale má jen omezené kapacity a informace, občas udělá chybu – a po zhlédnutí hororu se třeba poleká, že se pod láhví červeného vína vytvořila krvavá skvrna.

Stejných chyb se občas dopustí i při vyhodnocování složitějších vjemů: třeba pokud se odněkud ozve kočičí řev, může si být zoufalý člověk docela jistý, že o pár domů dál někdo křičí bolestí, zatímco veselý člověk stejný zvuk interpretuje jako smích. Oba si vytvořili mylnou představu o světě: vnímají pláč a smích, který ve skutečnosti neexistuje, protože někde jen řve kočka. Pokud se taková situace bude opakovat každý den a chudák člověk zavřený doma nebude mít na práci nic lepšího než přemítat nad důvodem toho pláče, možná si okolo jeho původu vytvoří docela promyšlený příběh. Pokud se mu pak někdo bude pokoušet vysvětlit, že jde jen o kočičí řev, nebude mu věřit – protože přeci na vlastní oči viděl, jak se před týdnem těsně před zařváním zabouchlo okno v protějším domě.

Moje žena není moje

Zásadně se tato vlastnost mozku vytvářet smysl a souvislosti, abychom chápali svět okolo sebe, projevuje u některých vzácných neurologických poruch. Třeba při poškození center, která jsou zapotřebí pro emoční reakci na blízké lidi, může mít člověk pocit, že jeho rodinu nebo třeba domácí zvíře nahradili dvojníci. Takové poruše se říká Capgrasův syndrom – a jakkoli tvrzení pacienta, že jeho žena, která jej chodí navštěvovat, se za jeho ženu jen vydává, působí navenek absurdně, v kontextu nervové léze může dávat hluboký smysl.

„Rozpoznávací centra“ v mozku jasně signalizují, že někdo vypadá jako manželka – ale „emoční centra“ zároveň dávají jasně najevo, že se jedná o cizí paní, která nevyvolává žádné pocity. Smysl dává jediné: jedná se o falešnou manželku. Z velmi podobných, ale složitějších poruch pak podle teorie mohou pramenit psychotická onemocnění.

Předchozích pár příkladů ukázalo, že se něco podobného jako halucinace a bludy vyskytuje nebo může vyskytovat u každého zdravého člověka – a nebo také může pramenit ze zásadní nervové poruchy. Připomíná schizofrenie spíš první, nebo druhý případ?

Zkoumání schizofrenie postavila na pevnou půdu přírodních věd po polovině minulého století antipsychotika: léky, které umí psychózu utlumit. Pokusy na zvířatech ukázaly, že drogy, jež mohou vyvolat halucinace a bludy, zvyšují v mozku hladinu látky nazývané dopamin – a naopak léky, které psychotické příznaky tlumí, hladinu dopaminu v mozku snižují. Závěr byl jasný: za schizofrenii může přebytek dopaminu v mozku.

Nahoru dolů

O pár dekád později ale výzkumy na lidech opakovaně ukázaly, že je dopaminu v mozku schizofreniků naopak málo – a také se zpřesňovalo poznání, že schizofrenie neznamená jen bludy nebo halucinace, ale i spoustu dalších obtíží: zpomalené myšlení, problémy v komunikaci, obtíže s řečí, depresivní období nebo naopak chvíle přílišné aktivity. Devadesátá léta tak přinesla druhou verzi dopaminové hypotézy: uvnitř mozku, v oblasti nazývané striatum, je dopaminu moc – a s tím nějak souvisí psychotické příznaky. V rozumových oblastech umístěných na čele je naopak dopaminu málo – proto se tato část mozku nedostatečně aktivuje, což přináší problémy s myšlením, emocemi a komunikací.

Dnes předpokládáme, že za bludy a halucinacemi stojí pozměněná hladina dopaminu. Tato látka totiž v mozku signalizuje důležitost nějakého podnětu – a pokud je její vyplavování pozměněné, mozek dostává náhodné informace o tom, že se objevuje něco důležitého. A protože se snaží ve všem najít nějaký smysl, podobně jako u Capgrasova syndromu může skončit u vysvětlení, která působí velmi podivně. Podobně dopamin souvisí i s funkcí „bočních“ signálů, které vysílají motorická centra společně s pohybem, aby vyšší, rozumové oblasti mozku věděly, že zrovna mluvíme nebo se hýbeme – a nedělaly z toho ukvapené závěry.

Narušení tohoto systému pak ztěžuje rozpoznání vlastního hlasu od hlasů ostatních – ale taky představ a skutečnosti. Ani jeden ze systémů ale není nějak „porouchaný“ v mechanickém smyslu. V mozku nenajdeme nic zlomeného ani přerušeného; můžeme sice popsat rozdíl mezi „průměrným zdravým člověkem“ a „prototypickým schizofrenikem“ – ale většina konkrétních živých lidí se bude nacházet někde mezi oběma póly.

Schizofrenie není zlomenina

Schizofrenie není žádná škatulka, kam by člověk patřil, nebo nepatřil. Prolíná se s mnoha nemocemi, které nazýváme jinak: třeba depresivní porucha, neurovývojová onemocnění nebo poruchy osobnosti. A nic konkrétního schizofrenii neodlišuje ani od zdraví: výzkumy rodinných příslušníků schizofreniků jasně ukazují, že kvůli společnému genetickému základu často blízcí příbuzní trpí velmi podobnými obtížemi – jenom v menší míře, takže je do kategorie „schizofrenie“ nezahrnujeme.

Schizofrenii bychom kvůli tomu samozřejmě neměli úplně zrušit, to autoři jen provokují názvem. Měli bychom ji ale přestat chápat jako něco jasně ohraničeného a daného, protože schizofrenie není jako zlomenina, u které lze přijatelně jasně určit, jestli je kost celá, nebo napůl. Označuje něco podobně mlhavého jako třeba mládí nebo stáří.