„Intimita není pouze o sexu, ale prostém pohlazení a fyzickém kontaktu,“ říká psycholog Radek Ptáček

Na intimitu není radno zapomínat. Intimní neznamená sex, ale jakýkoliv dotyk nebo pohlazení. I obejmutí totiž udělá pro naši psychiku mnohem více než balení antidepresiv.

Dotyk a fyzický kontakt je pro každého příjemný jinak. Někdo je hodně haptickým jedincem a s lidmi se rád objímá v podstatě ze své přirozenosti. Jiný si prvně k druhému potřebuje vybudovat určitou důvěru, aby si jej pustil do své intimní zóny. Tak či onak, nic se nemění na tom, že jako lidé dotyk nebo pohlazení potřebujeme. Jeden z našich smyslů – hmat – je totiž první smysl, kterým po narození komunikujeme a zároveň jediný, který se nesoustřeďuje do určité části těla, ale jeho čidla najdeme zkrátka po celém těle. Ta pak posílají signály do mozku, který vyhodnotí, jak moc je pro nás dotyk druhého příjemný. Vzpomínáte, když vám nebylo hej a někdo vás obejmul a vyjádřil vám v danou chvíli soucit. Určitě vám najednou bylo lépe a měli jste pocit sounáležitosti, že v dané situaci nejste sami. A proč dál na intimitu nezapomínat?

Text: Karolína Rychtecká Foto: Archiv Radka Ptáčka

Proč je fyzický kontakt tak moc důležitý?

Jak už zmiňujeme výše, úroveň fyzického kontaktu je vysoce individuální záležitostí. A to nejen díky tomu, co si jedinec nese z rodiny, ve které vyrůstal nebo z dalších životních zkušeností, ale odráží se v něm i povaha člověka. Někdo je stydlivější, jiný nedůvěřivý, další naopak by se s druhými objímal od rána do večera. Nic z toho není špatně. Ať už jste spíše haptickým člověkem či vás dotek úplně netankuje, odborníci se shodnou, že pravidelný fyzický kontakt je nezbytný pro naše celkové zdraví a psychickou pohodu. Vzpomeňte si například na své dětství, kdy pohlazení od maminky, pofoukání bolístky a obejmutí s konejšením byl tím nejlepším lékem. Objímání totiž snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu a pohlazení zase zvyšuje psychickou pohodu. A v dospělosti? Například samotná postkoitální náklonnost zase upevňuje a prohlubuje vztah mezi partnery. 

„Hlad po kůži“, aneb když nám chybí dotyk

Dlouhodobý nedostatek fyzického kontaktu naopak může mít negativní dopad na naše zdraví. Už jste někdy slyšeli terminus technicus „hlad po kůži“? Tohle spojení vyjadřuje situaci, kdy velmi toužíme po náklonnosti partnera, přátel či dalších blízkých. A upozorňujeme, že se nebavíme jen o kontaktu sexuálním, ale zkrátka čemkoli fyzickém, co zrovna potřebujete – dotek, obejmutí, masáž, pohlazení… Funguje to v podstatě jako s klasickým hladem. Když máte prázdný žaludek a dlouho se nenajíte, cítíte se hůř a hůř. Kůže je zkrátka v kombinaci s hormonem oxytocinem (hormonem doteku) naším sociálním orgánem. Když má fyzického kontaktu nedostatek, může to vést ke vzniku výše zmíněného hladu, depresi, deprivaci z náklonnosti, úzkostem a zhoršené imunitě. Naštěstí stejně jako běžný hlad, tak i hlad po kůži není a nemusí být trvalým stavem.

Dopřejte si masáž

Ač se to může zdát jako klišé, masáž je lékem na ledasco, včetně situace, kdy vám chybí dotek a pohlazení. Její podstata totiž sahá daleko dál než jen na místo přímého působení. Dochází k většímu prokrvení a relaxaci svalů, srdce pracuje lepé a dochází k podpoře žilního návratu. Hmatová čidla a další nervová zakončení v kůži vnímají každý dotek a přes reflexní oblouk posílají signály dále do mozku. Na základě těchto podnětů se pak do krve vyplavují hormony, například oxytocin. A nejen to, blahodárný vliv na naši psychiku má například i díky masáži zvýšená produkce dopaminu a serotoninu. Zároveň dochází ke snížení hladiny stresového hormonu kortizolu. Navíc lidé díky působení vyplavovaných hormonů a dalších látek jsou v průběhu masáže klidnější, uvolněnější, cítí se dobře a jsou více naladění na konverzaci. Masáž ale nemusí provádět jen profesionál, ale třeba i váš partner. Partneři pak mají další prostor ke společně strávenému času a často mnohem lépe zabřednou do témat, která je jindy těžší otevřít.

O profesoru psychologie Radku Ptáčkovi

Radek Ptáček je klinickým psychologem, psychoterapeutem a prvním profesorem lékařské psychologie. Je autorem několika stovek odborných publikací, vědeckých prací a článků, které se těší úspěchu nejen na domácí půdě, ale také po celém světě. Absolvoval řadu specializovaných psychologických výcviků, kurzů i výcviků v ČR i zahraničí. Nyní působí primárně na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, ale je též členem několika odborných a výzkumných týmů v zahraničí.  Na několika fakultách je členem odborných rad, po celém světě a spolupracuje také s úřady, ministerstvy a odbornými společnostmi. Více se o Radkovi Ptáčkovi dočtete na jeho webu www.radekptacek.cz.