Jan Pelikán

I handicapovaní potřebují pracovat

Před dvaceti lety nešťastně skočil do bazénu a málem ho to stálo život. Dnes, na vozíku a s přerušenou míchou, je Jan Pelikán aktivnější než většina z nás. Ve Staré Pace buduje a vede Domeček plný koleček, víceúčelové centrum pro handicapované. Mění k lepšímu životy spousty lidí, sportuje, cestuje, žije napl-no. „On byl vždycky takový organizátor,“ říká jeho paní na otázku, jak to všechno stíhá.

Prozradíte mi, kam jsme to vlastně za vámi přijely? Co tady budujete?

Do budovy bývalé tiskárny, kde má náš spolek Sportem proti bariérám svoji základ-nu a kanceláře. Zároveň jsou tu chráněné dílny a kontaktní místo pro asistenční a sociální služby, které poskytujeme po širokém okolí. Někteří zaměstnanci chráněných dílen tady i bydlí. Proto Domeček plný koleček. Je plný vozíčků.

Proč se tedy jmenujete Sportem proti bariérám?

My jsme začínali se sporty. Hráli jsme paralympijský sport zvaný boccia a nelíbilo se nám, jak striktně jsou vymezeny kategorie postižených hráčů. Že nikdo méně nebo více postižený to hrát nemůže. Tak jsme trochu pozměnili pravidla a vymysleli inte-grovanou bocciu, kterou můžou hrát úplně všichni. Pak hrajeme ještě integrované kuželky. No a právě kvůli těm sportům jsme začali v roce 2007 s osobní asistencí pro sportovce, kteří za námi jezdili.

Takže vlastně trochu suplujete roli státu?

Určitě. Stát tuhle péči tak trochu hodil na neziskovky. A tak se nám stalo, že jsme začali poskytovat sociální služby nejen tělesně postiženým, ale i starým a všemožně handicapovaným lidem. Město nás požádalo, abychom si je vzali pod křídla, a tím pádem by nám mohli dát i víc peněz. Protože ono to samozřejmě něco stojí. Asisten-ce je terénní služba 24 hodin denně, svátky nesvátky. Pečovatelská služba končí v půl čtvrté a nazdar. Dneska zvládáme obstarat 25 lidí denně. Nepočítám tedy, koli-krát denně k nim jedeme.

Kolika zaměstnancům dáváte práci?

Dohromady máme 33 zaměstnanců, z toho 15 asistentek a zbytek v chráněných dílnách. Jedna je keramická, druhá vyrábí nebo třeba i opravuje loutky a ta poslední vyrábí pomůcky pro bocciu. Kromě toho děláme všelijaké ruční práce, okrasné kra-bice... To vám pak ukážu. Samozřejmě ani jedna z nich není zisková, ale handicapovaní potřebují mít práci, nějakou náplň, pocit, že obstojí. Když si zvyknou na to, že všechno dostanou, je to špatně.

Odkud přicházejí ti lidé, co u vás bydlí?

To je různé. Z celé republiky.
Do rozhovoru vstupuje paní Pelikánová: Když Jan ležel po úraze rok v nemocnici, potkal celou řadu lidí, kteří měli třeba staré rodiče, a ti by se o ně už nezvládli posta-rat. Vypadalo to, že skončí někde v ústavu, což je ta nejhorší varianta. My jsme se byli podívat třeba v Hrabyni, nabídnout jim bocciu, aby měli co dělat. Tam je taková letargie, že si to neumíte představit. Nakonec na tu bocciu přijelo třeba pět lidí ze sta. Takhle by člověk nikdy neměl skončit.
Pan Pelikán: Oni to všechno koupí, i ten kuželník. Pak to ale skončí na tom, že tam s nimi nemá kdo chodit a kdo to organizovat. A proto budujeme to komunitní bydle-ní. Teď tu bydlí šest lidí. Ještě jsme koupili takovou ruinu, kterou opravujeme, kde bude bezbariérově bydlet dalších pět lidí.

A ti u vás budou taky pracovat?

Ano, chceme jim dát práci. Všechno, co potřebují, je bydlení, práce a nějaká volno-časová aktivita. Pak mohou být úplně samostatní. Tady ve Staré Pace je perfektní bezbariérové nádraží za 380 milionů a spojení do celé republiky. Snažíme se dělat i různé zájezdy, do divadla se jezdí. Máme s městem dohodu, že kdo chce, může s asistentem v Pace zadarmo do kina. Nemusí být v ústavu.

Jak to všechno zvládáte?

Jsme na to tři, tady Marcela se stará o sociální služby a běhá po úřadech a lví podíl patří Láďovi Kratinovi, což je zakladatel pražského Paraplete. Odešel z něj asi po třinácti letech, protože měl výhrady k jeho fungování.
Paní Pelikánová: My jsme ho v podstatě ukecali, protože Honza byl tou dobou hod-ně nemocný, a jak se ty aktivity rozvíjely, už to nešlo prostě zvládat.

Od vašeho úrazu je to dvacet let. To jste začal být ihned po něm takhle aktivní?

Paní Pelikánová: Rok trvalo, než se vrátil domů. Další rok trvalo, než se s tím smířil. Nejdřív nechtěl vůbec chodit ven. Díky dobré pojistce od NN jsme ani v tu dobu naš-těstí neměli úplně problém a mohli jsme to všechno zvládnout.
Pan Pelikán: Tím si musí projít každý, kdo se dostane na vozík.
Paní Pelikánová: Pak začal v rámci sdružení Prevence proti úrazům jezdit na různé besedy do škol a to mu pomohlo. Děti se zajímaly, ptaly se na všechno možné a Honza se z toho vypovídal. A začal hrát bocciu.
Pan Pelikán: To bylo někde v lázních a hned jsme všechny rozsekali a dostali se do reprezentace…

To se nedivím, že vás to nakoplo.

Podívali jsme se i do světa, vozili jsme medaile, byl jsem dvakrát za sebou mistr re-publiky. Přivezli jsme si spoustu zkušeností, jak se to hraje ve světě, začali jsme upravovat pomůcky. Jenže do Brazílie nebo na Nový Zéland se mi s mými dvěma metry výšky pak už cestovat nechtělo. Tak jsme s Láďou začali vymýšlet, co dál. Pro-to jsme založili Sportem proti bariérám a začali s tou osobní asistencí. A pak už se to nabalovalo.

Změnil se za těch dvacet let postoj společnosti k postiženým?

Lidi se k vozíčkárům chovali vždycky vstřícně. Ale mění se bezbariérovost a podob-ně. Vozíčkáři se díky tomu víc vyskytují ve veřejném prostoru a lidi si zvykají, že tady jsou. Město s námi třeba i konzultuje nové stavby ohledně bezbariérovosti. Když navrhovali nový bazén, tak to bylo pro vozíčkáře úplně nepoužitelné. Naštěstí se nás zeptali, naše argumenty pochopili a postavili to tak, aby to nemuseli předělávat. To je z mého pohledu ohromný pokrok. A nejde jen o vozíčkáře, ale i o staré lidi, ko-čárky.

To zní úplně idylicky.

Paní Pelikánová: Důležitá je vzájemná komunikace. I proto Honza s Láďou vymysle-li tu integrovanou bocciu, kterou můžou hrát všichni. Kamarádi se svým postiže-ným, rodiče s dětmi. Spousta lidí vám řekne, že na závody postižených se prostě nedokážou koukat, protože jim to láme srdce.
Pan Pelikán: Důležitá je i sociální rovina, že se ti vozíčkáři potkávají a mohou si na-vzájem poradit, kdo má odkud jaký vozík nebo plošinu, kde si užít bezbariérovou dovolenou. Integrovaně hrajeme už deset let.

Nudíte se někdy?

Jo, v noci, když nemůžu spát, tak vymýšlím tyhlety bejkárny.