Je krásné překročit propast pode mnou i hranice v sobě

Architektka a highlinerka Anče Kuchařová zasvětila svůj život procházkám po laně ve výškách, ze kterých se jednomu tají dech.

Cestuje po celém světě, organizuje expedice a v rámci své Slackline Academy pořádá kurzy pro veřejnost. V přírodní Horolezecké aréně v Liberci má Anče napnutou jedinou highlinu s horním jištěním ve střední Evropě. A právě tam jsme se za Aničkou vypravili na kus řeči.

Když se chci projít v pořádné výšce, začínám u země a pak zvyšuju „laťku“?

Přesně tak. Svoji první highlinu jsem zkusila asi měsíc po tom, co jsem trénovala při zemi. Byla deset metrů dlouhá a stejně tak vysoko. Začátky jsou opravdu těžké. Celý první den jsem se učila na ni vůbec postavit. Nenastupujeme totiž jako provazochodci, ale musíme se nejdřív odšoupnout pár metrů od kraje, abychom se v případě pádu nepotloukli o skálu. Trvalo půl roku, než jsem svoji první highlinu přešla celou.

To je dost dlouhá doba. Kde jsi brala motivaci?

Ve vzpomínce na první krok. Ten pocit, že jsi ve vzduchu uprostřed ničeho a držíš tam vlastními silami, je dokonalý! První měsíc jsem v podstatě jen padala, byla jsem celá pomlácená. Pořád jsem ale myslela na to, že chci znovu zažít ten pocit prvního kroku.

Vnímáš highlinu víc jako sport, nebo meditaci?

Pro mě je to životní styl. Jinak je highlina oboje – sport i meditace. Každý si v tom může najít, co chce. Já se chodím na lajnu dozvědět něco o sobě. Fakt je, že i když to bereš víc spirituálně, stejně musíš mít slušnou fyzičku, protože když ti v půlce dojde energie, nikdo tě nepřijde zachraňovat.

Je jen na mně, co tam nahoře zažiju. Mohou to být krásné věci, ale taky pěkné peklo.

Čím si takové „peklo“ připravím?

Třeba tím, že na ni nastoupíš s nějakým očekáváním. Lajna tě za to vytrestá. Nejlepší je vyrazit s čistou hlavou.

Kterého ze svých přechodů si ceníš nejvíc?

Těch, které mě nějak zformovaly a nikdy na ně nezapomenu, je víc. Většinou jsou to ale lajny, které jsem nepřešla. Nejkrásnější jsou pro mě zážitky, kdy překročím i nějaké svoje vnitřní hranice. Výjimečné přechody ale mají společné to, že jsou něčím krásné. Třeba zrovna krásně voní vítr, zapadá slunce nebo místo jako takové je unikátní a má zajímavou historii. V takové chvíli odkládám všechno, co mě chrání před tímto světem. Je to, jako bych se, obrazně řečeno, svlékla do naha.

To zní dost spirituálně.

To máš pravdu. Ne každý highliner je na téhle vlně. Víš, já mám poslední roky pocit, že jsem prostě našla svoje místo, a to je skvělé. Přála bych to každému člověku!

Odráží se nějak to, co prožíváš ve výškách, i ve tvém životě?

K zenovému mistrovi mám daleko, ale myslím, že mě lajna naučila trpělivosti. Projevilo se to, když jsem po dvou těžkých zraněních kolene a dlouhé rekonvalescenci znovu začínala. Byla jsem v tom návratu tak uvolněná a trpělivá, až mě to samotnou překvapilo.

Odbočme na chvíli k architektuře, kterou jsi vystudovala. Máš s ní nějaké plány?

Architektura je krásná a mám ji moc ráda. Pochopila jsem ale, že aby ji člověk dělal opravdu dobře, musí pro ni mít takovou vášeň, jako mám já pro highlinu. Mám velkou kliku, protože každou zimu tři měsíce pracuji v architektonickém studiu, a neztrácím tak s oborem kontakt. Samozřejmě nevedu žádný projekt a spíš pomáhám kolegům, ale i tak jsem za to moc vděčná. Kromě toho mám aspoň na chvíli nějaký pravidelný režim a taky můžu jednou nosit do práce sukně!

Kolik je v Čechách dobrých highlinerů?

Řekla bych, že tak patnáct, dvacet. To jsou lidi, kteří přejdou stovku. Kolem roku 2013 jsme patřili mezi evropskou špičku, teď nás ostatní začínají trochu předbíhat. Pořád si ale vedeme dobře.

Highlining je bezpečný sport, ale musíš mít znalosti a správné vybavení.

Čím mám začít, kdybych chtěla zkusit highlinu?

Nejlepší je vyrazit s partou zkušených highlinerů nebo se přihlásit do kurzu. Vyrazit na vlastní pěst není dobrý nápad. To je, jako kdybys jela na freeridy bez lavinového kurzu. Highlining je bezpečný, ale musíš mít znalosti a správné vybavení. V tomto směru jsou nejohroženější skupinou horolezci, kteří jsou zvyklí věřit svému vercajku. Lezec třeba ví, že když je jištěný šroubovací (a zašroubovanou) karabinou, je v bezpečí. To na lajně neplatí, protože ta chvěním všecko zase rozšroubuje. Takových rozdílů v jištění je víc.

Napínala jsi lajnu i někde jinde než v přírodě?

Občas se to poštěstí a vždycky mám velkou radost. Jednou jsme se takhle prošli nad Staroměstským náměstím! A donedávna jsme každý rok měli slacklinový sjezd na hradě Kost. Letos se ale povedlo domluvit nejkrásnější urbanlajnu u nás na Troskách. Dvě věže nad překrásnou krajinou… Lepší místo nenajdeš!

Jak dlouho trvá napínání?

Jednoduchá třeba hodinu a ty nejnáročnější napínáš klidně několik dní. Hodně záleží na počasí. A někdy to trvá proto, že skály, na které lajnu napínáš, jsou lezecky obtížné. Taky se ti může stát, že u druhého kotvení zjistíš, že první selhává, a musíš se vracet.

Myslíš, že highlina bude jednou na olympiádě?

Asi ne, protože by se hodila spíš na letní hry, a tam už se nevejde. Musela by se jiná kategorie vyřadit, a to se nestává. Podívej se třeba na to, v jaké podobě se na hry dostalo lezení. Soutěží se v kombinaci lezení na rychlost, obtížnost a v boulderingu. Je to podobné, jako kdyby stejní běžci soutěžili ve sprintu, překážkách a maratonu.

Řekla bys, že je chození po lajně generační záležitost?

Vlastně je to celkem mladý sport. Největší boom nastal kolem roku 2000, kdy se lajna začala šířit po Evropě. K nám dorazila o pár let později. Baví mě sledovat, jak rychle se ten sport rozvíjí. Když jsem v roce 2010 s highlinou začínala, světový rekord v délce přechodu byl 60 metrů. A teď, o osm let později, je to 1,6 kilometru! Hranice se ale posouvají i jinde. Dřív jsme třeba stometrové lajny napínali s průvěsem kolem jednoho a půl metru. V posledních čtyřech letech se lajna napíná na nízký tah a má průvěs klidně deset, patnáct metrů. Mnohem víc ti totiž odpustí a drobnou chybu rozloží. Našponovaná lajna tě i za malý přešlap hned potrestá. Sama jsem zvědavá, kam se highlina posune v budoucnu.

Co bys poradila úplným začátečníkům?

Začít na krátké lajně, nízko nad zemí. Dva tři metry dlouhá lajna dvacet čísel nad zemí úplně stačí. Když jsem začínala, napnula jsem si osmimetrovou metr nad zem. Častou a vlastně logickou začátečnickou chybou je čekání, než se lajna přestane klepat. Ona se bude klepat pořád, jak se hneš, tak to začne. Nejlepší je to „odpružit“.