Je ti teplo, děvenko?

To jsou vedra! Někdo v teplotách nad třicet teprve ožívá, většina by ale trošku chládku uvítala.

Ulevit pak umí jenom klimatizace. Víte, jak vlastně přicházela na svět?

Asi vás nepřekvapí, že kolébkou moderní klimatizace jsou Spojené státy. Tam jsou také nejvíc vidět demografické změny, které má klimatizace na svědomí: díky ní se totiž lidé mohli stěhovat do horkých a vlhkých oblastí a normálně tam žít. A považte: v roce 1965 se chladila asi desetina amerických domácností, v roce 2005 už to bylo ohromujících 85 procent. Některé prameny uvádějí, že polovina veškeré energie, kterou USA vyrobí, se spotřebuje na klimatizování a vytápění domácností. Existují studie, které říkají, že americké domácnosti jen na klimatizaci spotřebují tolik elektřiny, kolik celá Afrika úplně na všechno.

Franklinova klima

První zmínky o chlazení horkého vzduchu najdeme před dvěma tisíciletími v Číně: vymysleli tam rotační ventilátor. Římané, aby ochladili císařské zahrady, dopravovali pomocí oslů led z hor. A že místní byli koumáci, dokládá i to, že skrz zdi svých domů proháněli chladnou vodu z akvaduktů.

To, co bychom mohli označit za první klimatizaci, má na svědomí státník Benjamin Franklin. V roce 1758 se ocitl na cambridgeské univerzitě ve společnosti profesora chemie Johna Hadleyho. Řeč šla o tom, jaké chladící účinky má odpařování kapalin z povrchu předmětů — netrvalo dlouho a pánové začali experimentovat s odpařováním éteru z teploměru. Dařilo se — teplotu snížili o sedm stupňů, a když pokus několikrát zopakovali, vytvořili dokonce námrazu. Jak to tak bývá, na podobné vynálezy přicházejí různí lidé na různých místech nezávisle — stejných účinků odpařování, tentokrát čpavku, dosáhl o několik desítek let později také anglický vynálezce Michael Faraday.

Vlhká zima

V polovině devatenáctého století uvažoval jeden lékař z Floridy, proč se na jihu Spojených států hojně vyskytuje žlutá zimnice, zatímco na severu skoro není. Dospěl k tomu, že na vině je horké klima. Vymyslel tedy zařízení, které stlačením vzduchu zvýšilo jeho teplotu; následně vzduch procházel cívkou v nádobě s ledem. Když se stlačený vzduch dostal opět na normální tlak, ještě víc se ochladil — zbývalo už jen vyfouknout ho do místnosti. Stroj se sice nerozšířil, mimo jiné kvůli lobby ledařů se severních států, nicméně mnozí Floriďané tohoto lékaře dodnes považují za vynálezce klimatizace či ledničky.

Co je ještě horší než vedro? Vlhko a vedro. Chladit vzduch se vynálezcům docela dařilo, s vlhkostí se ale dlouho neuměli vypořádat. Prvním, kdo si s ní poradil, byl Američan Willis Haviland Carrier. Myšlenka ho potkala, když v roce 1902 čekal na nádraží na vlak. Všude kolem mlha — co kdyby se do vlhkého vzduchu rozprášila další voda? Tato nasycená mlha by se pak hnala kolem trubek se studenou vodou, přičemž by se na nich vlhkost vysrážela.

Carrier v roce 1915 založil továrnu, která vyráběla klimatizační jednotky pro farmaceutické závody nebo továrny na hedvábí. V roce 1922 vymyslel odstředivé chladicí zařízení s centrálním kompresorem. Tento celkem převratný objev znamenal markantní zmenšení klimatizací i konec jedovatých a hořlavých chladicích kapalin. Cesta do domovů, kanceláří nebo kin tak byla pro klimatizaci volná.

Skoč do kufru a zapni to

Na závěr ještě několik „tenkrát poprvé“. S anglickým označením klimatizace — air conditioning — jako první přišel technik textilní továrny v Severní Karolíně Stuart Cramer. V roce 1906 vymyslel zařízení, které do vzduchu míchá vodní mlhu, díky čemuž se textilní vlákna lépe předou a méně lámou. První klimatizovaný rodinný dům podle všeho stál v roce 1914 v Minneapolisu. Venkovní „krabička“ měřila asi 6 × 2 × 2 metry. A chybět nesmí ani prvenství automobilové: v amerických luxusních autech Packard se mohli lidé ochladit v roce 1939. Klimatizace se ale neovládala na palubní desce: muselo se zastavit a v motorovém prostoru ručně připojit kompresor.