Kámoši z jiné generace? Proč ne

Znají se staré a nové generace? Nebo je to samé: „Ti mladí nic neumí, neznají, nechápou, to my v jejich věku…“ A z opačné strany barikády: „Přemluv bábu, ober dědu, kdo nemá Instáč, nežije?“

Naštěstí je stále víc akcí, nápadů a iniciativ, které se snaží o to, aby stará i mladá generace na sebe nečučely jako Marťani.

Vloni a předloni ve 14 státech Evropy probíhala anketa Generation What. Měla za cíl poznat, jak se chovají, jak myslí a jak se na svět kolem sebe dívají lidé ve věku 18–34 let. Mladí se cítí být Evropany, ale Evropa je pro ně jen název kontinentu. Nemají jednotný bod, ke kterému by se vztahovali. Tak jako v minulosti byl listopad 89 nebo srpen 68. Neprošli žádnou krizí, která by je upevnila, utavila v generaci, nastavila měřítka a hodnoty. Pak se divte, že s babičkami, které prožily dvacáté století, to prostě nevidí stejně.

To, co svět mladých hodně ovlivňuje a v čem se hodně liší, jsou média. Babička ví, že toto je televize a toto je rádio a toto jsou noviny. Mladí mají všechno v mobilu. Starší generace měly konkrétní zdroj informací, který patřil ke konkrétnímu stroji. Dnes ale máte všechno smíchané v jeden velký internet a není jasné, co si vybrat. Z celé ankety Generation What, a její výsledky najdete pěkně přehledně tady, vyšlo jedno poznání, od kterého by se sbližování a poznávání mezi generacemi mělo odvíjet. Hlavní je se poznat. Ne si a priori něco myslet podle zažitých klišé a osobních zkušeností, ale pokusit se poznat ty na druhé straně co nejlépe a uceleně. Jen z poznání se rodí porozumění.

Mluv, mluv, zajímáš mě

Další z cest, jak se mohou generace poznávat, představuje například projekt Příběhy našich sousedů, který už léta organizuje Post Bellum pro žáky základních škol a víceletých gymnázií. Vyzpovídají pamětníka, natočí jeho vzpomínky, digitalizují fotografie, prozkoumají archivy a nakonec vytvoří rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž. Někteří podle příběhu kreslí komiks, další se vydají do Českého rozhlasu, kde jim redaktoři píchnou se sestřihem nahrávky rozhlasového dokumentu.

Žáci a studenti z 61 škol po celé republice zaznamenali příběhy generace svých babiček a dědečků. Dohromady zmapovali 570 osudů a i díky nim poznali věci, o kterých by jim doma máma nebo babička jenom těžko povídaly.”Ono je snazší ptát se někoho cizího než vyzvídat na vlastní bábě, jaké to bylo ve straně nebo za katrem.

Vnouče nevnouče

Jinou cestou, jak na to sbližování, je projekt Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata. Vznikl na podzim roku 2016 na dvorku Českého rozhlasu v Jihlavě. Novinářka Olga Štrejbarová si při jednom natáčení uvědomila, že domovy seniorů jsou plné opuštěných lidí. Vánoční dárek nedostali roky. A nápad byl na světě. V dalším roce už rozhlas splnil 14 000 přání nebo zážitků. Babičky a dědové, tak jak chtěli, jezdili na motorkách, lítali vrtulníky, po letech si užili zabijačku, divadlo, koncert, knížku nebo prostě jen to, že si s nimi někdo přišel zahrát kanastu. Během několika měsíců se taky rozdaly desítky mechanických i elektronických vozíků.

U dárků to ale neskončilo. Ukázalo se, že nejvíc je pro seniory blízkost. A tak se z Ježíškových vnoučat stala vnoučata „skutečná“, vnoučata na přání, a do domovů se za seniory pravidelně vracejí. Kdokoli si může vybrat „svého“ seniora a za ním začít pravidelně jezdit a zpestřovat mu život. A taky líp poznávat, jak tito lidé žijí, myslí, cítí… A skrze ně i nakonec žít plnější a lepší život svůj a nebýt stářím jednou tolik zaskočen. Cest, jak sblížit generace, je hodně. Stačí se po nějaké vydat a je fuk, z které zrovna kráčíte strany.