Mega hustě špicová bomba

Píseň k filmu Homolka a tobolka má refrén „Pojďme být na sebe hodní“. Tak co to zkusit a být chvíli na lidi kolem sebe galantní?

Umíme to ještě dneska, nebo už se na sebe jenom agresivně utrhujeme?

Být ohleduplný a skládat občas poklony svému okolí, to není nic staromilského. Na západ od našich hranic panují v tomto mnohem zavedenější pravidla, a kdo se chová v politice, byznysu nebo rodině jako hulvát, daleko nedojde. Navíc, kdo by někdy nechtěl být pochválený, že?

Lingvistka Klára Dvořáková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR o současných lichotkách napsala dokonce knihu „Ty jo, to seš dobrá!“, kde sebrala nejčastější současné lichotky a komplimenty. A ukazuje, že možností, jak chválit, máme i dnes dlouhou řadu, akorát to nesmíme přehnat nebo myslet neupřímně.

Dobře ty!

Někdy stačí maličkost. Třeba když babičce na nedělním obědě odmítneme šestou nabídku na nášup, stačí k obvyklému „ne, díky“ dodat „ale bylo to výborné“. Chválit můžeme vzhled, účes, nápad, práci, možností je milion. Časté jsou dnes pochvaly spojené se slovem dobře, jako třeba „dobře ty“, nebo slova především mladší generace „solidně“, „hustě“, „mega“, „pecka“, „bomba“. Obdivem bývá i ono slavné „ty vole“, často psané jako „tvl“. Nebo citoslovce jako „hmmm“.

Komplimenty se nejvíc objevují mezi přáteli nebo v rodině, kde se přece jen dobře známe, takže si lichotíme většinou bez postranních úmyslů. Třeba „takovou koupelnu bych taky chtěla“, „ty jo, ta terasa ale prokoukla“, „no jo, děti máte šikovné“. Pozor jenom na důraz, který některým slovům v lichotce dáváme. Říct ráno manželce „dnes ti to teda sluší“, to může být oheň hned na střeše: „Jako jenom dnes? A jindy ne?“

A jsou i situace, kdy se kompliment může stát vyloženě manipulací. Třeba když chci prolomit ledy a navázat s dotyčným kontakt a získat ho na svou stranu. Takže když na vás někdo vybafne na ulici, že vám to dneska sekne, akorát byste si měli hned koupit sadu hrnců nebo deku za pěkných pár tisíc, je na místě odmítnout – zboží i kompliment.

Ale jdi ty…

Na komplimenty podle Kláry Dvořákové nicméně umíme dobře reagovat. Přijímáme je. Nikde není psáno, že když nás někdo pochválí, tak se musíme snažit lichotku zahnat do kouta. Známe to zase často od maminek – „to nic není“, „mohlo to být lepší“, „tentokrát se mi to moc nepovedlo“, „ale jdi ty“ apod. Ale to všechno je zbytečné. Pokud nás někdo chválí upřímně, proč to nepřijmout a neužít si, že si taky jednou někdo všimnul, že nám něco jde? „Lidé v mém průzkumu často naopak souhlasili s lichotkami a přijímali je,“ řekla nedávno Dvořáková v jednom rozhovoru.

Odmítání komplimentu je většinou zbytečné a souvisí s výchovou ke skromnosti, kterou velká část z nás prošla. Zbytečná skromnost a ostražitost ale může způsobit i to, že se nám na nějaké chválení naše okolí příště vybodne a už nám nikdy neřekne, že se nám třeba oběd fakt povedl. Nebo pak přejde k „lichotkám“, jaké říkal své tchyni jeden můj známý – na dotaz, jestli mu jídlo chutnalo, vždy jenom zabručel: „Nevadilo mi.”