Milo Brzák: O vlnách, surfu a pádech, které ho nutí jít dál

„Limity jsou jenom v naší hlavě“, říká dvaatřicetiletý surfař a podnikatel Milo Brzák, který jako první v historii reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa v adaptive surfingu.

Dneska učí tělesně postižené lidi znovu aktivně žít.

Vlny sjíždí s naprostou samozřejmostí i lehkostí, i když to pro něj mnohdy lehké nebylo. Po komplikovaném porodu, při kterém se mu zlomila klíční kost a zpřetrhaly nervy v rameni, se mu přestala vyvíjet pravá ruka. Dokáže ji ovládat, nemá v ní ale zrovna sílu a oporu. Přesto od malička jezdí na skateboardu, longboardu, snowboardu, prostě na všem, čemu se dá říkat prkno. A před několika lety přesedlal ze suchozemských sportů k surfingu. Přestěhoval se na Bali, a jak už to tak bývá, sportu zcela propadl. Své zkušenosti i nadšení se rozhodl předávat dál. Loni založil neziskovou organizaci Adapted, kde se snaží motivovat ostatní, kteří mají nějaký handicap, aby se nebáli naplno žít a zkusili i tak těžký sport, jako je surfing. Sport totiž může výrazně pomoci v překonání stresové situace po úrazu nebo těžké nemoci. „Uvnitř jsme všichni stejní bojovníci s osudem,“ říká Milo. A strach? Ten v jeho životě nemá místo.

Kdy jsi začal sportovat?

Ke sportu jsem tíhnul odjakživa, bavilo mě překonávat sám sebe i ostatní. Rodiče se mnou sportovali od malička, ale cestu jsem si hledal sám. Někdy to dost bolelo. V osmi letech jsem si obul brusle, nasadil chrániče a sjel ze strmého kopce, bez toho, abych na těch bruslích uměl. Strašně jsem se rozbil a nikdo nepochopil, proč jsem se z toho kopce rozjel.

Neodradilo tě to?

Vůbec. Postupně jsem začal jezdit na skatu, longboardu i snowboardu, kterému jsem se věnoval několik let závodně.

Kdy jsi poprvé zkusil surfovat?

Před šesti lety v Kalifornii, kde jsem byl s kamarády. Mohli jsme surfovat přímo v Santa Cruz, v místě, kam se surfing dostal poprvé přímo z Havaje. Bylo to ale tak náročné, že jsem si z toho sedl na zadek. Uvědomil jsem si, že pokud se tomuhle sportu nebudu věnovat naplno a nebudu ho provozovat na denní bázi, nemám šanci se na tom prkně postavit.

Co pro tebe bylo na začátku nejtěžší?

Nemám tak velkou pohyblivost v pravé ruce, což znamená, že pádluju jenom jednou rukou. 95 % pohybu, který na surfu děláte, ať už je to pádlování, nebo balanc, ovládáte rukama, takže v tomhle jsem omezen na polovinu toho pohybu. Při pádlování používám dlaně jako takové lopatky, tak dokážu vyvážit pohyb tak, aby mi prkno nezatáčelo. Pohyby na surfu musí být vyvážené, na vodě v té rychlosti stačí málo a spadnete. Není tam prostor na disbalanční pohyby.

Jezdíš na skateboardu, longboardu, snowboardu - při tom se poměrně často padá...

Nejhorší to je asi u snowboardingu, kterému jsem se dlouho věnoval na profesionální úrovni. Člověk musí umět perfektně přenášet váhu, aby doskoky byly čisté a hladké. Balanc udržuješ rukama a já mám jen jednu. Dodnes mám ze svých skoků na snowboardu zdravotní následky.  

V jednom rozhovoru tvrdíš, že když ti někdo řekne, že něco nedokážeš, motivuje tě k lepšímu výkonu…

Už na základce mě moc nebavilo poslouchat falešné autority, které si potřebovaly něco dokazovat. Když mi někdo řekl, že mi to nepůjde, že to nedokážu, tak to na mě působilo jako motivátor. Už vlastně nešlo o to, že jsem něco chtěl dělat, ale že jsem chtěl zvládnout něco, co jsem údajně zvládnout neměl.

Spoustu lidí argument, že něco nedokážou, odradí…

No vidíš, to je zajímavý. To mě nikdy nenapadlo.

Surfingu se věnuješ na profesionální úrovni. Mistrovství světa v adaptive surfingu ses zúčastnil už třikrát, naposledy jsi byl v semifinále. Jak často trénuješ?

Prvního závodu jsem se zúčastnil vlastně skoro náhodou. Dozvěděl jsem se o něm čtyři dny před začátkem. Mistrovství se konalo v Americe, já tam přiletěl bez jakékoliv přípravy a bez surfu, který jsem si k letence nemohl vzít. Každý na mě koukal, že jsem z České republiky, a když jsem jim řekl, že žiju a surfuju na Bali, byl jsem za ještě většího exota. První dva roky jsem jezdil na mistrovství sám a minulý rok jsem si řekl, že by bylo fajn, kdyby nás bylo víc. Tomu pomohl fakt, že jsem se seznámil s Kristýnou Křenovou a Honzou Považanem, pro které jsem uspořádal surf camp s cílem naučit je surfovat i přes jejich handicapy. Nakonec se z nás stala první česká surfová reprezentace a na závody od té doby vyrážíme společně.

Jak fungují závody tělesně postižených?

Jsou tam různé kategorie podle toho, jaké postižení máte. V adaptive surfingu jich je zatím 7. Honza Považan jezdí ve stejné kategorii jako já, má stejně jako já handicap v horní části těla. Kristýna Křenová je paraplegik, naučit ji surfovat pro nás byla opravdu výzva. Je to neuvěřitelně odvážná holka, moc jí to jde a má velký potenciál do budoucna.

O surfingu se říká, že to jeden z nejnáročnějších sportů na světě...

Nestačí k němu fyzická zdatnost, musíš umět číst dynamiku vody, vln a rozumět tomu, co se během těch krátkých okamžiků ve vodě stane. Ve srovnání se skateboardingem nebo snowboardinem se pohybuješ na nestabilním povrchu s obrovskou dynamikou. Není tedy možné srovnávat člověka, který nějaký handicap má, s člověkem, který ho nemá. I když my se rádi srovnáváme, je nás tak málo na světě, že skoro nemáme možnost jezdit s handicapovanými.

Jaké je to učit surfovat lidi, kteří mají mnohdy pocit, že zraněním jejich život skončil?

Třeba v případě Kristýny bylo obrovské štěstí její osobnost. Donedávna se věnovala sportu nazvanému Super-G sit skiing, na jedné lyži sjížděla svahy v rychlosti přes 90 km v hodině. Surfing byl pro ni svým způsobem výzva. A bylo to velmi náročné, protože jí nefungují ani břišní svaly, takže je pro ni velmi těžké udržet balanc. Surf jsme pro ni upravili tak, aby na něm mohla surfovat vleže. Trénovali jsme intenzivně 20 dní a během toho jsme museli bojovat s různými odřeninami a zraněními způsobenými surfem. K tomu v té době v Indonésii probíhala série zemětřesení, což nám na klidu moc nedodávalo. Dnes jsou všichni zúčastnění o to silnější.

Jaký je tvůj osobní tréninkový plán?

Každé ráno vstávám kolem tři čtvrtě na šest, v šest vychází slunce a můžu začít jezdit. Jezdím tak dvě hodiny, což bohatě stačí. Pak mám běžné denní povinnosti a kolem půl páté jdu jezdit znovu. Kolem deváté večer si jdu ještě zajezdit na skateboardu. Snažím se protahovat tělo mezi jednotlivými aktivitami tak, aby nedocházelo ke zkracování svalstva. Surfing je zaměřen na horní část těla, takže je nutná kompenzace spodní části. Dlouho jsem si myslel, že k tomu stačí skateboarding, ale před nedávnem jsem přidal speciální trénink na posílení středu těla. S trenérkou jsme zjistili, že pokud nebudu kompletně zpevněný, časem by mě mohla možná zranění úplně odrovnat. U mě je ten problém, že jak používám jen jednu ruku, vznikají u mě různé disbalance, které se snažím cvičením eliminovat.

Máš speciální jídelníček?

Snažím se především poslouchat své tělo, jíst zdravě a vyváženě. Někdy za celý den sním jedno jídlo, protože to mé tělo nepotřebuje. Jindy zase cítím, že jsem oslabený a unavený, tak do jídelníčku zařadím víc vajíček, avokádo, potraviny bohaté na proteiny. Také používám bylinku moringa, která má v sobě hrozně moc vitamínů a tělo revitalizuje. Stravu většinou přizpůsobuju místům, kde zrovna jsem. Tady v Indonésii nemám potřebu jíst maso. Jím hodně čerstvého ovoce, kterého je tu dostatek. Když jedu na závody nebo jsem někde v zahraničí, tak si s sebou vozím Manu drinky. Při cestování většinou nemám ideální podmínky na vaření. Při své první cestě na závody v USA jsem byl nucen jíst převážně jídlo z fast foodů, po pár dnech jsem byl hrozně vysílený a nedokázal jsem fungovat. Od té doby s sebou vždy vozím jídlo v prášku Manu, které kombinuji s ovocem a vitamíny.

Která vlna pro tebe byla nejkrásnější?

To se nedá říct. Prožil jsem hodně krásných vln, které jsem si užil, ale také pár, které hezké nebyly. A letos v létě jsem zažil svou nejhorší vlnu. S kamarádem jsem jezdil v podmínkách, kdy měly vlny až šest metrů. Já si špatně zvolil prkno, a hlavně jsem vůbec nečekal, jakou sílu ty vlny budou mít. Takové totiž přišly na Bali po 45 letech. V těch vlnách se mi utrhlo prkno z provázku a já se nemohl kvůli stále přicházejícím vlnám dostat na hladinu, protože mě pokaždé spláchla další. Zbývalo mi tak 10 až 15 sekund života. Pak se stal zázrak, vlny přestaly na chvíli chodit a já tak mohl odplavat dál od toho místa, ve kterém se lámaly. Pomohlo mi to srovnat si v hlavě své limity a zbytečně se nepřetěžovat. Hned, jak jsem se dostal z vody, poškrábaný a celkem v šoku, věděl jsem, že do těch vln půjdu znova, jen musím být lépe připravený.

Máš v životě nějaký vzor?

Nepotřebuju v životě hledat ikonu. Vzorem je pro mě táta, který je skromný a neuvěřitelně šťastný člověk.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

To, že dokážu sám o sobě říct, že jsem šťastný a spokojený. To, že mám po třicítce a věnuji se sportu aktivně a můžu se v něm posouvat dál. A úplně největší úspěch pro mě je to, že se mi daří postupně vytvářet kolem naší neziskové organizace komunitu a inspirujeme ostatní, aby se nebáli sportu. Primárně mi jde hlavně o mladé lidi na startu života, kteří mají po nějakém úrazu a ještě neví, co v životě budou dělat. Dnes se rodí daleko méně fyzicky postižených lidí díky kvalitě lékařské péče, ale přibývá úrazů kvůli tomu, že žijeme v přepjaté době a děláme víc extrémních sportů. Každý člověk, kterého k extrémnímu sportu, jako je surfing, namotivujeme, je úspěch.

Kdy bude další surfcamp?

Plánů s naší organizací Adapted máme na příští rok hodně. Další surfový camp budeme pořádat na Srí Lance v březnu příštího roku. Na HitHitu teď vybíráme peníze na naši účast na Mistrovství světa v surfingu v Kalifornii v prosinci 2018.

Co bys poradil lidem, kteří se chystají se surfingem začít?

Surfing je pro mě osobně ten nejlepší sport. Je to propojení člověka, jeho fyzické kondice a přírody dohromady. Jenom bacha, když to jednou vyzkoušíte, chcete víc. Takže se připravte na to, že to bude jízda a bude to na dlouho.