Na vandr i na elektrickém vozíku

Když bylo Václavu Uhrovi 17 let, těžký úraz mu změnil život. Jeho parťákem se stal invalidní vozík.

Naučil se být samostatný, vystudoval, pracuje pro Metropolitní univerzitu Praha, Centrum Paraple a věnuje se i florbalu. A taky chystá nápady pro další knížku.

Jak se léty měnil váš vztah k elektrickému vozíku?

Dnes rád říkám, že elektrický vozík je vedle elektrické kytary největší vynález dvacátého století, alespoň pro mě. Nebylo tomu tak ale vždy. První dva roky po úrazu jsem vozík vnímal pouze jako dočasnou nutnost, protože jsem si byl jist uzdravením. Tehdy mi byl cizí, ale dnes, po sedmnácti letech jízdy, je součástí mého těla. Umožnil mi svobodu pohybu, samostatnost, prostě všechno, co jsem po úrazu stihl prožít.

Nakonec jste se s ním vydal i na vandr…  

Vymyslel jsem si slogan, že elektrický vozík dělá z ležáka jezdce. V roce 2016 jsem přemluvil kamaráda, který se jízdy na elektrickém vozíku dlouho obával, aby se mnou vyrazil na dalekou výpravu. Nechali jsme se dodávkou odvézt na Kvildu a pak podél Vltavy šest dní putovali do Prahy. Bylo to obrovské dobrodružství.

Inspirovali jste někoho z přátel?  

Následující rok se k našemu vandrování přidali další kamarádi na elektrických vozících. Někteří z nich ve třiceti letech poprvé spali ve stanu nebo pod širákem. Dnes už jezdíme ve dvacetičlenných skupinách, bereme do party i koloběžkáře, cyklisty nebo běžce. Projeli jsme například jižní Moravu, Třeboňsko nebo Valašsko. Spíme v kempech, přes noc nabijeme vozíky a ráno vandrujeme dál.

Potřebovali jste na cestách někdy pomoc?   

S kamarádem jsme se ztratili. Zůstali jsme sami s vybitými vozíky, v prudkém dešti, asi deset kilometrů před Pískem. Dovlekli jsme se do nejbližší vesnice, do jakési zapadlé putyky k zásuvce a panáku rumu. Drkotaly nám brady a my nevěděli, co bude dál. Zeptal jsem se vrchní, taková rázná panímáma to byla, jestli nezná někoho s dodávkou. "Hasiči by mohli mít," řekla. Zvedla telefon a zavolala nějakému kamarádovi. Za půl hodiny přijel dobrovolný hasič, truhlář, s dodávkou a dvěma fošnami. Odvezl nás na Orlík, v náručí odnesl do chatky a uložil ke spánku.

Hodně cestujete po Španělsku. Proč zrovna tam?

Cestování po Španělsku mám velmi rád, žije tam má sestra s rodinou. Rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem v Andalusii navštívil místa sám jen s elektrickým vozíkem. Je v tom určitá magie, když mé tělo, od hrudi dolů nepohyblivé, může samo procestovat celou Andalusii.

Před úrazem jste jezdil na snowboardu, hrál fotbal, plaval. Kdy jste začal sportovat po úrazu?

Dva roky po úrazu jsem začal studovat Obchodní akademii Olgy Havlové v Janských Lázních. Bydlel jsem na internátě s dalšími vozíčkáři a mládí nás hnalo dopředu. Objevili jsme florbal na elektrických vozících. Někdo si hokejku připevnil k vozíku, jiný si ji přivázal k ruce a začali jsme hrát. Dnes v Česku hraje Powerchair Hockey pět týmů, máme ligovou soutěž se všemi regulemi, které k ní patří, dokonce i reprezentační tým. Za hranicemi se pravidelně konají mistrovství Evropy a světa. Powerchair Hockey přináší pohyb tam, kde je ho nejméně. Může ho totiž hrát každý, kdo je schopen jakýmkoli způsobem ovládat svůj vozík, třebaže by hýbal jen hlavou.

Máte svůj blog, napsal jste knížku, kterou pokřtil Zdeněk Svěrák. Moderujete různé akce nejen pro lidi s pohybovým omezením. Zdá se, že i přes svůj fyzický hendikep žijete naplno.  

Z výše uvedeného by se mohlo jevit, že život na vozíku je vlastně jedna velká zábava. Pokud můžu mluvit za sebe, není to tak. Dva roky mi trvalo, než jsem začal uvažovat o budoucnosti s vozíkem. I po sedmnácti letech si myslím, že vyrovnat se úplně s následky úrazu není možné. Nebo jinak, je to práce na celý život. Jediné, co lze, je přijmout život se vším všudy takový, jaký je. Tady a teď. Jiný není k mání a jak říkal můj tatínek: "Dokud žijeme, je všechno ok."

Chcete si přečíst více ze života Václava Uhra? Navštivte jeho webové stránky http://zalitykaktus.blogspot.com/.