Proběhnout se po Antarktidě? Jen v botách s hřeby

Vytrvalkyně Lenka Fryčová si splnila sen. Společně s dalšími běžci z celého světa absolvovala maraton na Antarktidě.

Mezi ženami zvítězila v čase 4 hodin a necelých 41 minut a mohla tak zamávat českou vlajkou.

Byl maraton na Antarktidě vaší největší výzvou?

Byl to můj vysněný závod a nejkrásnější narozeninový dárek. Byl výzvou především díky jeho nedostupnosti a extrémním podmínkám. Určitě to ale nebyl nejtěžší závod, který jsem běžela. Přiznám se, že mi chladné počasí vyhovuje víc než letní teploty. To bylo pro mě nakonec velkou výhodou.

Měla jste nějakou speciální přípravu na závod?

Byl to zcela určitě závod, na který jsem nejvíce trénovala. Nechala jsem si sestavit trénink přímo na míru. Snažila jsem se trénovat pouze v lesích, abych co nejvíce běhala na nestabilním povrchu. Dokonce se mi podařilo ještě před odletem otestovat oblečení, a hlavně boty v nízkých teplotách na podzimním sněhu v Alpách.

Jaké byly podmínky na trati? Překvapilo vás něco?

Teplota se pohybovala kolem mínus 20 ˚C a foukal velmi silný vítr, kvůli kterému byla teplota pocitově ještě nižší. Ale slunce, spolu s modrou oblohou bez mráčků, působilo velmi pozitivně.

S čím jste se musela nejvíc poprat?

Nejtěžším oříškem nejen pro mě, ale pro všechny běžce, byl terén. Závod se běžel v rámci čtyř kol. Přemrzlý sníh, na kterém byla skútrem lehce projetá a modrými fáborky osázená stopa, se po průběhu závodníků v prvním kole změnil na nestabilní trať připomínající spíše písečnou pláž nebo cukr krystal.  Navíc se kvůli větru tvořily sněhové jazyky. Celou cestu jsme se bořili do sněhu nebo jsme podkluzovali. Obávala jsem se nízkých teplot, ale to nejtěžší byl vítr a kvalita povrchu, zima mi nakonec vůbec nebyla.

Co jste si oblékla na takový extrémní závod, abyste neprochladla? 

Běžela jsem ve standardním zimním běžeckém vybavení. Přidala jsem ještě jednu vrstvu na nohy a klasickou běžeckou bundu jsem vyměnila za trekingovou, která je díky svým vlastnostem extrémně odolná proti větru. Běžela jsem v terénních botách s hřeby a nechyběly mi ani lyžařské brýle, které mi chránily obličej nejen proti slunci, ale i větru. Nutností byl krém s vysokým ochranným faktorem a pravidelná aplikace přibližně každých 40 minut. Sluneční záření bylo velmi silné, a ještě víc jej znásobil odraz od sněhové plochy kolem nás. Zhruba na každém pátém kilometru byl lékař, který se ptal, zda nemáme problémy s dechem nebo omrzlinami. Organizátor byl v tomto ohledu velmi opatrný a důsledný.

Co považujete za největší zážitek na Antarktidě?

Velkým zážitkem byl už samotný let na Antarktidu vojenským letadlem Iljušin. Je to neskutečný stroj, který bravurně přistává přímo na ledové ploše letiště Blue Runway. Samotná Antarktida je naprosto úchvatná. Nejvíce jsem ji vnímala v noci, kdy kemp „spal“. Nikde žádné zvuky kromě větru, úplná absence života. Zkrátka jen já, hory kolem mě a čistá bílá plocha. To místo a pocit nelze ani popsat, to se musí zažít. Nesmím opomenout, že závod byl i příležitostí potkat se s lidmi z různých koutů světa, kteří mají stejný koníček, a poslechnout si jejich příběhy a zážitky z jiných extrémních závodů. Bylo to velmi inspirativní.

Kde jste společně s ostatními běžci bydleli? Měli jste nějaký čas adaptovat se na tamní podmínky?

Závod se konal v místě Union Glacier. Ubytovaní jsme byli ve stanech pro dva, které byly velmi komfortní a díky celodennímu i celonočnímu slunečnímu záření i „vytopené“ asi na 8 ˚C. Do kempu jsme přiletěli z Chile den před závodem a absolvovali jsme krátký trénink, abychom otestovali běžeckou výbavu. Další den se už konal samotný závod a následná afterparty. Den po závodě jsme odlétali zpět do Chile. Kemp poskytuje zázemí nejen pro turisty, ale zejména pak pro horolezce (nejvyšší hora Antarktidy Mt. Vinson se nachází nedaleko od kempu), vědce a expedice putující na jižní pól.

Na jaký extrémní závod se připravujete teď?

Letošní rok bude v duchu kvalifikace na Ultra-Trail du Mont Blanc. Účast v srpnovém termínu 2020 mi bohužel nevyšla – nebyla jsem vylosovaná, ale budu zkoušet uspět opět za rok. Pro mě to znamená kvalifikovat se jinými závody pro vstup do losování o startovní číslo. Nejbližší významný závod, kterého se zúčastním, je Mozart 100. Jedná se o ultraběžecký závod na 108 km s převýšením 5000 m nedaleko Salzburku. Chystám se také na horské závody v Česku a určitě si nenechám ujít legendární Pražskou stovku v prosinci.