Proti paprskům i kapkám

Deštníky.

Považujeme je za běžnou součást všedních deštivých dnů a ani si neuvědomujeme, že jsou na světě už přes tři tisíce let.

Lidstvo opustilo dobu kamennou a prudký technologický a kulturní vývoj dal našim praprapra(pra)předkům nejeden nástroj, jak přetvářet své okolí a životní prostředí a jak se rozvíjet. Jedním takovým pomocníkem, který lidem usnadnil a zpříjemnil život, byl deštník a slunečník. Zprvu exkluzivní doplněk těch nejbohatších a nejmocnějších se pomalu dostal i mezi obyčejný lid a dneska je z něj ten nejsamozřejmější doplněk. Při všem tom překotném vývoji, který vidíme kolem sebe, je vlastně docela s podivem, že jednoduchá konstrukce přetrvala prakticky v nezměněné podobě tisíciletí, ač se deštníku a slunečníku samozřejmě dostalo bezpočtu vylepšení.

První záznam o slunečníku chránícím svého uživatele před paprsky se našel ve starém Egyptě a je přes 3500 let starý. Původně jednoduchá konstrukce z palmových listů připevněných na tyči se záhy změnila na předmět, který používali šlechtici, králové a náboženské špičky. V této době — stejně jako ještě mnohokrát v historii — se cenila světlá, slunečními paprsky nedotčená kůže, a slunečník tak byl symbolem vznešenosti a vysokého postavení. V Egyptě se našla celá řada hieroglyfických maleb zobrazujících krále a bohy, kteří nad hlavami mají ochranné slunečníky. Také v nedaleké Asýrii měli tradici, že pouze králové směli být chráněni propracovanými slunečníky.

Na severu Afriky a na Středním východě panuje takové podnebí, že místní nikdy nepociťovali zvláštní potřebu své slunečníky udělat voděodolnými — tedy vytvořit deštník. Tenhle vynález přišel na svět až v jedenáctém století před naším letopočtem v Číně, kde se objevily první hedvábné a voděvzdorné deštníky. Nepřekvapí, že je používala šlechta a členové královských rodin. Deštníky se staly symbolem moci: vlivní lidé nosili vícevrstvé deštníky a čínský císař chránil svou kůži vymakaným kouskem o čtyřech vrstvách. Tradice se rozšířila i do dalších částí regionu a například siamští a barmští panovníci se chlubili osmi- až čtyřiadvacetivrstvými krasavci!

Během prvního tisíciletí před Kristem se deštníky rozšířily do starověkého Říma a Řecka, kde je považovali sice za luxusní, ale čistě ženskou záležitost. Existují doklady o tom, že Římanky i Řekyně nosily deštníky, které se daly zavírat a otevírat a které často nenosily samy: měly na to otroky a sluhy. Deštníky se zhusta připevňovaly na koně a vozy. Muži se na tento doplněk koukali jako na dámský a pouze zženštilí Římané se odvážili k něžnému pohlaví ve stínu připojit.

Když se v pátém století našeho letopočtu příběh Římské říše uzavřel, téměř úplně se z Evropy vytratil i deštník. Teprve s příchodem renesance se jeho obliba vrátila — a opět byl koncem šestnáctého a v sedmnáctém století k vidění především nad hlavami vrchnosti francouzské, italské a anglické, kam připutoval podle všeho z Číny. V této době se deštníky vyráběly hlavně z hedvábí a dalších drahých, ale před vodou nechránících materiálů; jejich tvar a design (vylepšený o moderní technologie, díky kterým se daly snadněji skládat a otevírat) ale silně připomínal jejich předchůdce, které používaly římské a řecké ženy před začátkem našeho letopočtu.

Až do poloviny osmnáctého století zůstával parasol čistě dámskou záležitostí. Zlom nastal, když se cestovatel a filantrop Jonas Hanway začal s deštníkem ukazovat prakticky při jakékoliv příležitosti. Napřed se mu posmívali, po nějaké době se ale jméno tohoto pána na čas stalo dokonce označením deštníku. Angličtí gentlemani praktický doplněk přijali za svůj v poslední dekádě osmnáctého století, kdy se začaly prodávat — a masivněji inzerovat — zesílené a těžší verze pro pány. S postupem času lidé začali deštníky vnímat jako prvek každodenního života, přičemž technický pokrok umožnil stvořit moderní vzhled i funkci tak, jak je známe dnes.

Jedním ze zajímavých milníků byl rok 1928, kdy Hans Haupt v Berlíně představil „kapesní“ teleskopickou verzi a založil tam společnost Knirps (toto slovo v němčině znamená skrček nebo prcek — a je i synonymem pro malý praktický deštník; značka funguje dodnes), která se zasloužila o velký rozmach těchto mobilních stříšek. Od našich západních sousedů přišla i další inovace: v roce 1936 spatřil světlo světa první automatický deštník.

Kapesní kousky Knirps zažívaly největší boom v padesátých letech, kdy převálcovaly i designové kousky — cestující automobilová společnost potřebovala především praktický doplněk. Rozmach pokračoval i v následujícím desetiletí s příchodem nylonu, který se dal vyrábět v bezpočtu barev a vzorů. Deštníky byly menší, lehčí, plošší a hlavně mnohem odolnější. Po hodinkách a špercích se dokonce staly oblíbeným a velice ceněným dárkem k narozeninám, Vánocům, Dnům matek a podobně.

Tlak na cenu i množství a ovšem způsobil záplavu levných deštníků vyráběných v Asii a pro rokenrolovou generaci doplněk nakonec zcela ztratil roli sociálního symbolu.

Kolem přelomu tisíciletí přišla z Asie další vlna inovací: nové materiály a funkce, lehounké deštníky z hliníku nebo dokonce skelných vláken, nové rámy s dvojitým automatickým mechanismem, nové potahy a ochranné vrstvy (třeba teflon).

Dnes je největším producentem deštníků Čína, která do světa dodává drtivou většinu — například ve městě Šang-jü v provincii Če-ťiang najdeme přes tisíc továren!

Pár zajímavých deštníkových faktů

• Anglický termín umbrella pochází z latinského slova umbros, tedy stín. České paraple má pak původ ve francouzském parapluie.
• Tento doplněk si našel cestu do řady oblastí moderního světa, třeba jako dekorace koktejlů a dalších míchaných nápojů.
• Deštníky se dají používat jako útočné i obranné zbraně. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl první, kdo své lidi vybavil deštníky s kevlarovým potahem coby zbraní.
• Když není zbraní samotný deštník, může se do jeho rukojeti ukrýt čepel. Často tak činily a činí bezpečnostní agentury a tajné služby. Například bulharský spisovatel, novinář a disident Georgi Markov byl v roce 1978 zavražděn agentem KGB, který ve svém deštníku ukrýval smrtící jed.
• Řada náboženství převzala deštníky a slunečníky jako symboly, které jsou součástí jejich obřadů.
• V devatenáctém století diktovala pravidla evropské módy, že deštník je nutné držet uprostřed jeho tyče a rukojeť musí směřovat k zemi. Anglická aristokracie dávala přednost deštníkům z modrého nebo zeleného hedvábí.
• Britský premiér Chamberlain se opírá o deštník na většině svých fotografií. Proto se po válce s deštníkem odmítala fotit většina západních politiků, aby nevznikla nechtěná podoba s tímto signatářem Mnichovské dohody.
• Deštník s ocelovými žebry vynalezl roku 1852 Samuel Fox.
• První funkční „skládací“ deštník představil v roce 1969 Bradford Phillips.
• Každý rok se jen v USA prodá přes 33 milionů deštníků, což je asi desetina celosvětové produkce.