Recept na štěstí? Být v životní rovnováze

O to se každý den snaží herečka Vlastina Svátková, známá z filmů Gangster Ka, Ženy v pokušení nebo seriálu První republika. Její dospívání ovlivnila bulimie. Své zkušenosti s nemocí teď předává mladým lidem.

V šestnácti letech jí tehdejší přítel řekl, že je krásná, ale má „velký zadek“. Tahle věta odstartovala její sedmiletý boj s bulimií. Z kolotoče přejídání a hladovění zachránilo Vlastinu Svátkovou až těhotenství.

Proč jste na poznámku svého přítele reagovala tak drastickým způsobem?

V období dospívání ještě nemáme takovou schopnost sebereflexe. Takže se identifikujeme s tím, kým nás chtějí mít. Stačí si párkrát vyslechnout: „Buď hodná holčička, nebo tě nebudu mít ráda!” a křehká dětská duše se vyděsí a začne být hodná v každé situaci za každých okolností. I když to třeba vůbec neodpovídá tomu, co doopravdy prožívá. Já jsem v šestnácti toužila hlavně po tom, aby mě někdo měl rád, přijímal a pochválil. A byla jsem ochotna pro to udělat cokoliv...

Kdo z vašich blízkých poznal, že se s vámi něco děje?

Je samozřejmé, že když celé své dětství milujete jídlo, sníte na posezení plech koláče a u babičky si přidáváte bůček, a najednou jídlo odmítáte, všimne si toho každý. Ale tehdy a v podstatě ani dnes nikdo rodiče nepřipraví na to, jak takové problémy řešit. Takže jsem jednou dostala facku, že jsem odmítala sníst i obyčejný banán. A ani se svým rodičům nedivím. Ta bolest a zoufalství je enormní. I proto jsem dnes patronkou Centra Anabell, které pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy.

Zachránilo vás těhotenství. Co dalšího může nemocné duši pomoct?

Zjednodušeně řečeno láska. Když někomu onemocní duše, chybí mu láska. Když se někdo stane závislým, nahrazuje si tím chybějící lásku. U mě zafungovalo, že mě někdo doopravdy potřebuje, že můžu být pro někoho nenahraditelná.

Jak vnímají lidé s poruchami příjmu potravy sami sebe?

Mají pocit, že nejsou dostatečně zajímaví, hezcí, chytří atd. Jako by neměli žádnou hodnotu, ale tenhle pocit jim někdo musel vštípit jako vzorec nahlížení na sebe samotné. Každá nemocná žena má svůj osobní příběh. Prožila například nějaký traumatický zážitek v dětství, okolí na ni mělo extrémní požadavky, aby byla nejlepší a podávala vždy perfektní výkony…

Máte tři syny. Co vás ještě v životě naplňuje?

Pochopila jsem, že není možné být stále na vrcholu v pocitu bezmezného štěstí, ale v rovnováze být možné je. A to je to, o co se každý den pokouším. Teď mě čeká premiéra filmu Můj příběh, kde mám hlavní roli. Je to skutečný příběh o cestě ze dna. Mám značku šperků z neopracovaných diamantů a polodrahokamů. Připravuji čtvrtou knihu, a hlavně dělám krásnou věc: přednášky pro základní a střední školy jako ředitelka projektu, který jsem vytvořila se svým mužem: Vzdělání života. Můj muž natočil krásný dokument o bulimii a pokaždé, když ho vidím, tečou mi slzy.

Chodíte s tímto svým projektem za dětmi přímo do škol?

Děti jdou za námi do kina, kde mají úplně jiné pohodlí a zážitek. Přednášejí jim tři ženy, které jsou příkladem toho, jak se z nemoci dá, nebo nedá dostat. Bára, o níž je dokument, vypráví, proč u ní nemoc vznikla, jak musela být jako dítě součástí sezení kvůli závislosti svého bratra na drogách, jak sama prošla Pyreneje a našla to, co jí celý život chybělo. Míša trpí 30 let anorexií a dodnes se z této zákeřné nemoci nevyléčila. Mluví o svém životě, o tom, že přišla o oba rodiče, a svém boji. Na závěr mám prezentaci já, odlehčenou, vtipnou, aby se děti zasmály a přišly na jiné myšlenky.

První setkání proběhlo v pražském kině Světozor. Jaké bylo?

Děti tleskaly ve stoje a po skončení přednášky se k nám nahrnuly a ptaly se, jestli nás můžou obejmout. Trhaly si čisté papíry ze sešitů, abychom se jim mohly podepsat. Svěřovaly se nám se svými problémy. Ptaly se, jak se nám povedlo dostat se tam, kde teď jsme. Nikdy jsem nezažila takový pocit energie a souznění. Zaujmout dnešní děti je zázrak a nám se to povedlo.

Informace o projektu Vzdělání života najdete na www.vzdelanizivota.cz.