Z dětského domova do královské rezidence

Lukáš Kotlár je šéfredaktorem časopisu Zámeček, který vychází pro děti z dětských domovů. Jejich příběhy dobře zná.

Sám v jednom z domovů vyrůstal jako jediný z pěti sourozenců rodiny olašských Romů. Lukáš vystudoval prestižní gymnázium, získal Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, setkal se s britskou královskou rodinou a nyní je studentem vysoké školy.

Znáte některé stejně úspěšné mladé Romy?

Určitě nejsem sám. Znám řadu mladých Romů, kteří studují vysokou školu. Možná je ta jejich cesta složitější. Důležité ale je, že tu možnost mají. Záleží pak na nich, jestli se na ni vydají. Myslím, že tihle mladí lidé mají velký potenciál, jenom se o nich moc neví.

Kde se ve vás vzala touha studovat, překonávat a objevovat?

Byl jsem vždycky tvrdohlavý a taky ambiciózní. Paradoxně mi pomohlo, že jsem vyrůstal právě v dětském domově. Rodiče po čase chtěli, abych se k nim vrátil, ale já jsem nechtěl.  Dlouho jsem se dokonce bál je poznat. V dětském domově jsem cítil určitou jistotu a zázemí. Díky tomu jsem se například dozvěděl o stipendiu a mohl studovat prestižní gymnázium. S rodiči jsem v kontaktu, i se sourozenci. Jsou rádi za moje úspěchy, ale všechno by bylo asi úplně jinak, kdybychom žili společně.

Jak jste zvládal náročné studium?

Tehdy jsem si říkal, že důležitější než učení a titul je zkušenost. Rád jsem se proto zúčastňoval různých projektů a aktivit. I proto jsem se zapojil do mezinárodního programu vévody z Edinburghu. Je určený pro mladé lidi z celého světa, kteří se dlouhodobě věnují aktivitám v oblasti sportu, rozvoje dovedností a dobrovolnictví. Pak se také zúčastní dobrodružné expedice.

Co vás nejvíc bavilo?

Všestranný osobní rozvoj. Stanovil jsem si určitý cíl a pak se snažil posunout dál. Začal jsem se například zlepšovat ve florbalu, doučoval jsem v dětských domovech angličtinu, zúčastnil se expedice do rumunského Banátu. Nejvíc jsem se ale věnoval časopisu Zámeček. Tenhle časopis je jediné médium pro dětské domovy. To, o čem děti píší, je mi samozřejmě velmi blízké. Dnes se jim zase snažím zprostředkovat další témata, která se jich týkají. A taky se dočtou příběhy svých kamarádů, kteří vyrůstali ve stejném prostředí. V tom jsem viděl a stále vidím největší smysl své práce.

Jaké bylo setkání s královskou rodinou v Londýně, kam jste byl pozván jako jediný Evropan?

Na večeři v královské rezidenci byla nejenom hraběnka Sophie, princ Edward, ale také řada významných sponzorů, kteří projekty pro mladé lidi podporují. Mým úkolem bylo vystoupit před nimi a vyprávět svůj příběh, aby viděli, že jejich investice mají smysl. Byl jsem opravdu hodně nervózní. Pak byl ale čas na neformální setkání a tréma ze mě spadla.

"Dostihlo" vás někdy v běžném životě, že jste vyrůstal v dětském domově?

Měl jsem například problém komunikovat s lidmi, dobře vyhodnotit situaci. Řekl jsem hned to, co mě napadlo. Toužil jsem po ocenění a pochvale možná víc než děti v běžných rodinách. Velkým problémem byl a pořád je okamžik, kdy mladý člověk opouští dětský domov. Měl by mít nějakou psychoterapeutickou podporu.

Jsem proto rád za projekt patronství Ligy otevřených mužů. Jedná se o dobrovolníky, kteří se ve svém volném čase věnují klukům v dětském domově. Jsou pro ně mužským vzorem, předávají jim zkušenosti a doprovázejí je při odchodu z dětského domova. Snahou je, aby jim pomohli začlenit se do společnosti a udržet si zaměstnání. Dnes už se do patronství zapojily i ženy, které se tímto způsobem zase věnují dívkám.

Pocházíte z rodiny olašských Romů. Jak jste v dětství vnímal svoji identitu a jak ji vnímáte teď?

V dětském domově v Uherském Ostrohu, kde jsem vyrůstal, nebyla tak početná romská komunita. Takže vlastně své romství stále objevuji. Moderuji řadu společenských akcí a přitom neumím romsky. A tak třeba ani nerozumím romskému humoru. Jazyk jsem se začal učit až teď – ve 23 letech. Jako správný Rom mám vztah k muzice, hraji na housle, rád tančím. Navíc studuji obor mediální studia, věnuji se neziskovému sektoru a PR. Pořád na sobě pracuji a věřím, že děti bez zázemí rodiny i na mém příkladu vidí, že mohou být v životě stejně úspěšnými.