Ivo Budil

Ve sportu Ivo Budil vyzkoušel už leccos – lezeckou stěnu, běhání, běžky, tandemové kolo, plavání, bowling. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Ivo se sportem nezačal až potom, co přišel o zrak. Nevzdal to a dnes hraje i show-down, obdobu ping-pongu, kde se míček kutálí po stole. Reprezentoval Česko na paralympiádě v goalballu, což je specifický slepecký míčový sport.

„Člověk by se toho neměl bát, měl by věřit druhým lidem, nemusíme furt ve všem hledat nějakou záludnost,“ říká Ivo o tom, jaký je život slepce a jak se dá s takovým hendikepem vůbec sportovat a aktivně žít. Sám dnes patří k matadorům běžeckých závodů v týmu Nadace Leontinka. Běhá s ní především závody Vltava Run. Ale jak sám říká, nejde mu o výsledky, ale o setkání s lidmi a zážitky. 

Mohl za to Ivanhoe

Bylo mu devět, když mu kamarád při hře vypíchl oko. „Pod vlivem tehdy populárního filmu Ivanhoe jsme si hráli na rytíře, házeli po sobě kameny a klacky.“ Ve třinácti letech přišel další problém – onemocnění sympatickou oftalmií, která zasáhla druhé oko, a v patnácti Ivo přestal vidět úplně (užitečný světlocit měl ještě do dvaadvaceti let). Po poslední operaci, která nedopadla podle plánu, pochopil, že jeho život bude už navždy jiný, než si představoval. „Pan profesor, který mě operoval, řekl, že to už lepší nebude, což teda bylo velké zklamání.“

Vždycky mě vybili

Rozhodl se ale, že se svých snů nevzdá, že být slepý ještě neznamená být pasivní. Jako dítě na sporty přitom zrovna nebyl. Chodil hrát fotbal, ale vždycky ho strčili do brány, ve vybíjené byl první ze hry venku. „Neuměl jsem uhnout míči, balon jsem ani nechytil, natož abych někoho vybil. Jediné, co mě bavilo, byla jízda na kole. Jako slepý jsem pak začal jezdit na tandemu. Ale předtím jsem neplaval, nebruslil.“ Plavat ho naučil jeho kamarád a dlouholetý trasér Petr až ve dvaatřiceti letech. Rozhodli se, že pojedou s rodinami k moři, a kdyby tam Ivo jel jako neplavec, cítil by se trapně. Nakonec v plavání i závodil a sbíral medaile. Asi největší sportovní úspěch pak přišel díky goalballu, ve kterém dvě družstva hrají s míčem, v němž jsou rolničky. V české goalballové reprezentaci byl Ivo od jejího vzniku v roce 1988 a roku 1996 se zúčastnil paralympiády v Atlantě jako nejplatnější hráč tohoto kolektivního sportu a nejlepší střelec goalballové ligy. Goalballu se věnuje dodnes, ale už volněji. Po tréninku rád zajde s kamarády do hospody na pivo. Nebo vyráží za turistikou a k táboráku. Prostě tak jako mnoho jiných prokládá sport volným časem s dobrým jídlem a pitím. Ivo dokonce i rád vaří. „Ať ale vařím, co vařím, výsledkem je výborný guláš,“ usmívá se.

Nepřestal jsem se stydět

Na slepotě je podle něj nejhorší deficit informací. Chodíte kolem věcí, které nevidíte, nevíte, co se kolem děje. Jednou v zimě před ním na Vyšehradě spadl strom, najednou měl kolem sebe větve a netušil, kde se tam vzaly. „Nebo nevidíte pásky, které přehrazují místo, kam nemáte vstoupit, narazíte na ně, ale vymotáte se a jdete bohužel dál…,“ popisuje své zkušenosti Ivo, který se dnes živí jako profesionální masér. Problémy měl jako většina nevidomých také s koly a koloběžkami, které se před několika lety začaly objevovat v pražských ulicích. Nejdřív na ně měl vztek, že by je nejradši házel do Vltavy, ale postupně si zvykl a počítá s nimi. Jak ale přiznává, pořád se vlastně vnitřně stydí za to, že nevidí. „Snažím se nevzbuzovat soucit. Vadilo by mi, kdyby se na mě někdo díval jako na chudáka. Orientovat se v malém prostoru, třeba doma v kuchyni, to není problém, to se naučíte. Můžete vařit, dělat domácí práce, ale třeba donést bednu brambor, kterou držíte v obou rukou, a trefit ze sklepa do kuchyně tak, abych se nebouchal o zdi a dveře, to je kumšt.“

Runa

Po celou dobu našeho povídání leží Ivo Budilovi u nohy jeho vodicí fenka Runa. Vycvičil ji Nadační fond Mathilda, jehož cvičitelky si Ivo nemůže vynachválit. Runu mu vychovaly doslova na míru. „Nepotřebuju, aby pes uměl moc věcí, nemusí mi vyndávat prádlo z pračky. Ale chci, aby mě na ulici nezastavila půl metru před okrajem chodníku, ale jen pět centimetrů,“ říká Ivo a libuje si, že takové přání dovede právě Nadační fond Mathilda splnit. Před rokem s ním ostatně navázala spolupráci také NN Životní pojišťovna. Podpořila výchovu dvou nových vodicích psů – Happy a Iggyho, kteří se právě připravují na podobnou životní roli, jako má Ivova fenka Runa. Chůze s vodicím psem je podle něj především otázka důvěry. Člověk se musí překonat a věřit psovi, že svou práci dělá dobře. „Nechávám ji, aby se venku věnovala svým zábavám, a když jsem v úzkých, tak ji zapojím a řeknu rovně a ona mě dovede, kam potřebuju. Převede mne přes silnici, obejde křižovatku, to mi stačí.“

Běhání za loket

Při běhání ale psa nahrazuje Ivův trasér Petr. Runa sice běží také, ale má své tempo, je zvyklá jít tak rychle, aby se nevidomému nic nestalo, a to při běhu nestačí. Při běhu je čas na reakci výrazně kratší. Proto se Ivo většinou traséra chytne za loket a běží. „Nepoužívám vodicí provázek jako velká část slepců, já na tom lítám ze strany na stranu a je se mnou pak moc práce. Někdo dokonce běhá na gumičce, ale ta je hrozně elastická, reakce jsou pak zpomalené a nepřesné. Raději si dám vodiče vlevo, držím se jeho levého lokte a běžíme,“ popisuje Ivo.

Padesátka mě vybičuje

Jak ale slepý člověk běhá na běžkách? Tam už loket použít nejde a pes nepomůže. Ivo se nad takovou otázkou jenom usmívá. „Běžky jsou nejlepší, tam vás vede stopa. Ta udělá polovinu práce. Je cítit v nohách, trasér běží přede mnou a má na loktech rolničky, podle těch se orientuju. Petr mne pak jenom upozorňuje na stoupání a klesání, na zatáčky, ty mi rovnou říká i ve stupních, abych si včas vyšlápl ze stopy a věděl, jak ostrá zatáčka bude a kam povede.“ Jizerskou padesátku takto Ivo s Petrem běželi už mnohokrát a letos se přihlásili znovu. Ivo si na ní pochvaluje, že ji běží všichni stejným směrem a stopy jsou rovnou tři. Většinou vede jedna stopa tam a druhá v protisměru. Tady nikdo v protisměru nehrozí. „Ale jinak je to samozřejmě masakr, tolik lidí najednou a já mezi nimi. Padesátku běhám spíš pro pocit, že jsem to dal, a můžu se pak chlubit. A taky se vybičuju aspoň k nějakému výkonu. Když jedu sám, tak mě nikdo nepřinutí, abych podal velký výkon, tady se vyhecuju, co to jde,“ líčí Ivo své zážitky z Jizerské padesátky, kterou zaběhl už i pod pět hodin.

A teď motorka

„Dokud jsem viděl, seděl jsem na zadku. Pak jsem dlouho čekal, až zase uvidím. Slepecký život mě nezajímal, můj život měl být úplně jiný, jen co zase budou oči v pořádku. Plánoval jsem si, že budu jezdit na motorce a živit se jako řidič,“ popisuje na závěr s tím, že sny se sice rozplynuly, ale našel si jiný život, který ho baví a naplňuje. A ta motorka?  „Dneska jdu na trenažér na motorku, nikdy jsem na ní neseděl, ale jdu si to vyzkoušet. Už jsem takhle byl na trenažéru auta, moc se mi to líbilo. Cítil jsem pohyby kol a auta jako takového. Jezdit samozřejmě nemůžu, ale je to hra a zábava. Těším se, jaký pocit bude sedět na motorce,“ uzavírá Ivo.

Zajímají vás další příběhy běžců? Najdete je v článku „Obyčejní hrdinové běžci“