Tonda Růžička

Tonda Růžička je dnes známá postava běžeckého klubu Prostě běž! Když tenhle veselý chlap, povoláním řidič tramvaje, s běháním začínal, měl přitom 172 kilo. Dneska je o poznání níž, ale jen o redukci váhy to u něj nebylo a není. Mnohem víc než jen sportovní kondice a radost z pohybu je pro něj setkávání se s lidmi z celé republiky, které mu přinesly běžecké akce, třeba NN Night Run, jejichž patronem je NN Životní pojišťovna.

„Když někdo řekne ‚Hele, běží vorvaň‘, tak se mě to nedotkne. Ať si frajer vezme tenisky a uvidíme, kam kdo doběhne. Sám si ze sebe utahuju, když mám třeba neopren nebo nějaké obtažené triko, že jsem michelinská figurka. Humor mám rád, a klidně hodně ostrý. První výhra je ztratit stud z toho, jak člověk vypadá, přijmout svoje tělo, jaké je. Vím, jaký jsem, a chci s tím něco dělat. To je výhra,“ vypráví Tonda hned na úvod našeho setkání.

Na kila jsem byl zvyklý

Se sportem Tonda nikdy neměl problémy, vyloženě si ho naopak užíval. Při 172 kilech hrál fotbal, hokej, badminton, volejbal, jezdil na kole, na běžkách, sjezdoval, bruslil. „Klidně si zajdu zahrát tenis, sice nejsem nějaký super hráč, ale dvě hodiny na kurtu nebyly a nejsou problém,“ popisuje svůj přímo živelný vztah ke sportu. „Měl jsem vždycky výhodu, že mě nic nebolelo. Jenom jsem se přejídal, a to pořádně. Byl jsem zvyklý tahat tu váhu, problém byl spíš ve výdrži a v kondici.“ Po operativním zmenšení žaludku šla kila dolů, ale především musel změnit stravovací návyky. Dnes jí sice každé tři hodiny, ale malé porce, aby si tělo nedělalo zásoby do tuků a spíš měnilo kalorie na cukry. Ty se pak hodí při běhu. 

K běhu ho vyhecovali kamarádi

Když skokově srazil kila, začalo se mu samozřejmě i líp sportovat. Jednou po fotbale se nechal kamarády vyhecovat, že se zapíšou na desetikilometrový běh. „Tehdy jsem neuběhl ani 800 metrů. A tak jsem si našel program Z gauče na pět kilometrů a začal jsem trénovat. Když jsem uběhl dva tři kilometry, zaujal mě běžecký kurz Edy Kožušníka 66 běžeckých rad, jak začít běhat z chůze. Pochopil jsem, jak dýchat, jak došlapovat, jak pracovat s náklony těla, jak se soustředit na ruce, a najednou z pěti kilometrů bylo osm,“ popisuje své běžecké začátky. Výhodou podle Tondy je, že na začátku běžíte krátké tratě a jste vlastně hned doma. Vyběhnete a za dvacet minut jste zpátky, v pohodě a klidu najednou dáte kilometr, pak dva, progres je opravdu rychlý a výsledky člověka dál motivují. Cílem je naučit se jít pravidelně ven, minimálně 3× týdně do přírody a běhat krátké úseky. Někdo běhá raději ráno před prací zmíněných 30 minut a jiný zase večer. Cílem není unavené tělo nebo mysl po práci vyčerpávat fyzicky na dlouhých úsecích nebo v rychlém tempu. Běhání má být především relax a na pohodu, jak často připomíná Eda Kožušník z běžeckého klubu.

Najít si tu správnou botu

Když dojde řeč na běžecké vybavení, začne se Tonda usmívat. „Říká se, že běhání je nejlevnější sport. Tak ano, ale jen pro začátečníky,“ říká s pobavením a vysvětluje, že jakmile chcete začít běhat několikrát týdně, je třeba se vybavit, aby tělo zbytečně netrpělo. Najít si optimální boty, funkční oblečení. Úskalí vidí v tom, že než najdete to pravé oblečení a obutí pro sebe a svůj běžecký styl, může to trvat. „Mě třeba začaly brzy trápit paty. Druhý den po běhu jsem nemohl skoro chodit, jak mi hořely. Pak se ukázalo, že jsou to ostruhy a že potřebuju jinou obuv. Koupil jsem si měkké boty a od prvního běhu bylo jasné, že je to ono. Jenže se zase ukázalo, že běžecké boty nejsou stavěné na mých dnešních 130 kilo. Když má člověk sedmdesát a běhá jednou dvakrát týdně, vydrží mu boty rok dva, já je musím měnit mnohem rychleji a to samozřejmě taky leze do peněz,“ popisuje Tonda. Samozřejmě záleží na tom, co si kdo může dovolit, a jak Tonda dodává, výhodou je, když máte vyřešené finance a nemusíte myslet na každou korunu.

Makej, to dáš

Začátečníci dělají samozřejmě dost chyb, například vyrazí zostra a po chvíli jim dojde dech. Pak je to zbytečně odradí. Jak připomíná Tonda, při kolektivních sportech s tím problémy nemíval, zadýchával se nárazově a měl dost času zase dech popadnout. Ale běh, kolo nebo běžky potřebují vytrvalost. „Dneska na kole ujedu devadesát kiláků, aniž bych z něho slezl. Našel jsem si svoje tempo, dýchám v pohodě a zvládám i kopce. Tepová frekvence nikam nevystřeluje,“ přibližuje své zkušenosti. S výkonem a výdrží při správném dýchání a technice ale pomůže také motivace okolí. „Když mi lidi fandí, nedovolí mi to zastavit. Při běhu v Lednici jsem v jednu chvíli zvolnil a najednou byl u mě asi šestiletý kluk, plácal mě a prej – makej, to dáš, už jsi skoro tam. No tak jsem zabral, copak by to šlo jinak?“ směje se Tonda.

Vletím do Jizery

Kamarádi, kteří dělají závodně atletiku, mu jednou líčili, jak regenerují po tréninku otužováním. Tělo se šokově zchladí, zastaví se některé procesy vyvolané cvičením a organismus začíná rychleji regenerovat. „A tak jsem se jednou nechal vyhecovat, že vletím v zimě do Jizery. Jak jsem do všeho hrrr, tak jsem tam skočil a hned jsem byl venku. Ale nedalo mi to a v létě jsem začal zase, pak přišel říjen, listopad a najednou jsem do Jizery lezl i v lednu,“ vypráví o svých začátcích s otužováním. „Dneska s tím nemám problém, je to famózní, studená voda mi pomáhá startovat metabolismus, tělo se snaží zahřát a spaluje energii. Já navíc dlouho chladnu a tělo se furt snaží dobíjet. Co ale nedoporučuju, skočit do ledové vody před během. Jednou jsem to udělal a to pak nešlo. Všechen cukr se spálil při otužování a chyběl pak na běh.“

Brečel jsem jako malej

Dneska je sám se sebou spokojený, i když váhu by klidně ještě směrem dolů poslal. „Vím ale, že něco uběhnu, zasportuju, ohnu se. To nebývalo. Uvidíme, co bude dál. Ale smysl běhání mám dneska už jinde,“ říká Antonín Růžička s tím, že rád v rámci spolupráce s NN a běžeckým klubem Prostě běž! přijede na závody, vezme si do péče začátečníky a běží s nimi. „Je to na pohodu, povídáme si, nesledujeme čas ani kiláky a najednou nám to doslova uběhne. Jsem vděčný, že jsem se rozběhal a že můžu něco předat, když už jsem díky své netypické figuře tak viditelný, že si mě občas lidi fotí nebo mě osloví v tramvaji.“ A jaké zkušenosti jim předává? Třeba tu, jak se při jednom závodu nechal strhnout hned na startu a uběhl svých nejrychlejších pět kilometrů, jenže zbývalo ještě dalších patnáct. „Já se nikdy nevzdávám, když si natáhnu sval při fotbale, tak nohu zavážu a hraju dál. Ale tady jsem na dvanáctém kilometru seděl na obrubníku a brečel jako malý kluk. Přepálil jsem začátek a nedal to. Tuhle zkušenost rád předávám, nepřehánějte to, nebo si běhání zošklivíte a to je škoda.“

Jednou ten maraton dám

Když už uběhl desítku, patnáctku, řekl si, že zkusí půlmaraton. „Stál jsem na startu mezi prvoběžci a kolem mě namakaní kluci v super botách a se super výbavou. Já v adidaskách, co jsme fasovali v práci, a obyčejných trenýrkách. Ale jeden takový borec vedle mne šel po kilometru do chůze a dál nemohl. Tak jsem si říkal, že v tom to asi jenom nebude.“ Dnes samozřejmě sní o maratonu, ale trénink zatím nedokončil, a tak tento cíl má stále před sebou.

Jsme tým z celé republiky

Největší radost má ale z toho, že díky běhu poznal skvělé lidi z celé republiky. „Kdyby se mi dneska porouchalo auto někde na Moravě a napsal bych do běžecké skupiny, že potřebuju pomoc, měl bych do pár minut deset nabídek. Kamarádce třeba umřel syn, domluvili jsme se a v den jeho pohřbu jsme v celé republice za něj běželi v černém, vybrali jsme peníze, pomohli jsme jí, nechtěla tomu ani uvěřit.“ Dokonce s lidmi, které poznal díky běhání, letos jedou už podruhé do Chorvatska. I tam běhají, ale spíš tráví společné večery nebo výlety, grilují a baví se. Bez běhání by se ani neznali. „Když si pak jdu zaběhat kolem moře, vidím z té země víc, než kdybych ležel na pláži. Potkám místní, dáme řeč. A zase běžím, kam se mi zachce, nemám nic nalajnované, uvidíme, co přijde.“

Zajímají vás další příběhy běžců? Najdete je v článku „Obyčejní hrdinové běžci“